Svou sytě červenou kůrou přitahuje svída pozornost. Její bezlisté větve i v zimním období září na sněhu jak tepající žilnatina živého organismu. Svídové keře vroubí mnohé parky, kvetou v živých plotech a zdomácněly v našich končinách tak, že dnes by již bez nich byla krajina neúplná a ošizená. Jsou místa, kterým svou přítomností dopomohla ke jménu. A jsou místa, kterým její jméno naplnilo osud. A to je příběh svídy krvavé a Svíbského lesa. 

Právě po této rostlině byl pojmenován zdejší les coby Svíb.

Kdysi dávno jej znali pod německým názvem Swibwald. Proslul však jako dějiště krvavého dramatu, který neměl v Evropě obdoby. Právě zde vyvrcholila sedmitýdenní válka mezi Rakouskem a Pruskem bitvou u Chlumu. Někdy se jí říká bitva u Hradce Králové nebo u Sadové. Všechny názvy jsou správně.

Na západ od Hradce Králové se táhnou širá pole ohraničena líbeznými vesničkami s malebnými názvy. Máslojedy, Čistěves, Sadová, Chlum…. Právě v tomto kraji se utkalo více než čtyři sta tisíc vojáků z obou nesvářených stran.

3. července se ráno zahalilo do husté mlhy.

Jakoby chtělo zavřít oči a nevidět. Krvavá řež trvala něco přes čtyři hodiny. Nikdo neměl jasnou výhodu, životy lidí byly vsazeny do ruské rulety. Ztráty se počítaly v tisících. Nejtěžší boje probíhaly ve Svíbském lese. Z padesáti tisíců mužů jich zde pět tisíc našlo hrob.

Prusové zvítězili.

Rakousko tehdy ještě nepřistoupilo k ženevským dohodám, které krom jiného nařizovaly válečným vítězům povinnost postarat se o mrtvé a raněné. Prusové takovou dohodu uznali, ale nerespektovali ji a namísto toho donutili místní muže pochovat padlé. To šlo v místním terénu těžko. Někdy dovolila půda vyhloubit jámy jen 30-50 cm hluboké. Na polích byly hroby hluboké. Někdy čítaly i sto těl.

V jednom případě byl tento počet čtyřnásobný.

Dnes připomíná „bitvu u Hradce Královýho“ 1400 pomníků. Téměř pět set jich je právě na bojišti Chlum. Největší množství jich najdete ve Svíbském lese.

Rozlohou nevelký lesík ukrývá velké množství pomníčků.

Jsou to kované kříže i pískovcové mohyly z hořického pískovce. Rozeseté po lese na dohled od sebe. Důstojníky a celé jednotky připomínají pak velké zdobné pomníky. Někdy i s dvojjazyčnými texty. Jsou to prosté výčty jmen a počtu padlých mužů, doplněné přáním, že odpočívají pokojně.

Právě z těch prostých textů mrazí.

Počty zdají se být mnohdy neuvěřitelné. Nejen množství lidských obětí. I sedm tisíc koní zde našlo svou smrt. Informační tabulky dokreslují náladu výňatky z dobových textů, svědectví přeživších. Syrová slova, která nepřinášejí vysvětlení ani útěchu. Jen vzpomínku.

Svíbský les je zvláštní místo. 

Kovové kříže i pískovcové monolity nesou  jedno jediné datum:3.7.1866.  Nejsou uspořádány ani jinak organizovány. Ve zvrásněné krajině střeží klid mrtvých tam, kde odpočívají. U některých křížů poblíž Aleje mrtvých je dodnes patrné navršení zeminy nad mělkým hrobem.

Lesem vede naučná stezka o dvaceti zastaveních, která návštěvníka podrobně seznamují s průběhem a okolnostmi bitvy. Původní les musel být vykácen. Byl tak poškozen boji a především palbou z děl, že byl naprosto zdevastován a odsouzen k záhubě.

Dnes jsou již v lese vzrostlé a dospělé stromy, po nichž se jako přízrak smrti pomalu sápe stále zelený břečťan. Pokrývá stromy jako smaragdový taft. Celistvý a nekonečný koberec zde rozvinuly konvalinky. Nevynechaly jedno jediné místo. Vytvořily souvislý porost. Právě nyní  zdobí konvalinkovou zeleň množství drobných bílých kvítků.

Celý les je prosycen jejich podmanivou vůní.

Příroda roztáhla svou voňavou náruč, jakoby jí chtěla obejmout a utěšit všechny ty, kteří les již nikdy neopustili. Jakoby tušila, že na tyto hroby nikdo nebude přicházet rozsvěcet svíčky a vyměňovat čerstvé květiny. A tak nechala rozkvést to nejkrásnější, co ve svém herbáři našla.

Letos uplyne 150 let od bitvy a celý Hradec Králové žije již teď horečnými přípravami na oslavy. Ale mou pozornost získalo toto místo již dříve četnými zprávami od lidí, kteří toto místo navštívili a setkali se zde s podivnými úkazy.

Ani se nedivím.

Pokud by se někde měl zjevit duch, proč ne na místě, kde tolik lidí zemřelo násilnou smrtí.

I bez podivností mezi nebem a zemí, má tohle místo ojedinělou atmosféru. Zapůsobí na vás hned u vstupu do lesa. Tam, kde stojí vysoká pískovcová socha myslivce.

Konvalinkový koberec lákal svou krásou i opojnou vůní.

Nechtělo se mi ale ani jeden jediný bílý zvoneček utrhnout. Vyrostl na hrobech, z hektolitrů krve a lidského utrpění.  Kořeny nahradil mohylu, lístky pak skromný epitaf. Tomuto výjimečnému místu dal důstojnost stejně jako stovky náhrobků a památníků.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]