Houbařská sezona je v plném proudu. Mezi známými jsem si stačila všimnout, že na houby vyrazili i ti, kteří chodí jednou maximálně dvakrát za deset let. Zkrátka rostou a zastavit u lesa byť jen pro vyčůrání synka znamená zkrátka najít. Výjimkou nebyl ani tento víkend. 

V pátek jsem jela na dlouho odkládanou cestu na skládku nebezpečného odpadu.

Dvě věci mne naprosto odzbrojily.

První byl naprosto neuvěřitelný smrad připomínající puch rozkládajících se těl. To mi připomíná, že by tu skládku měl možná někdo zkontrolovat.

Druhý byl nádherný pohled na místní hvozdy a remízky. A tak jsme s dětmi vyrazili v sobotu do zdejšího kraje, do bezpečné vzdálenosti od skládky nalézt nová houbařská teritoria. Podařilo se.

Manžel už zase špačkuje, že jsou k obědu i večeři houby.

Když však zavítám na odpočinkový víkend k našim, obrážíme stará známá místečka. Namlouváme si, že jsou jen naše a dáváme jim jména, abychom se jako spiklenci vždy bezpečně domluvili na cíli výsadku. Hotová operace Silver A.

Když je doba a počasí na křemeňáky, většinou zaskočíme „na hranice“.

No to víte, pocházím ze Sudet, takže divočina čtyřicátých let minulého století přetrvala dodneška. A tak nelze jinak než na růžovky do „díry po granátu“.  Občas mrknem „ke křížku“ a tutovka je „podkova“ , tedy lesík ve tvaru podkovy, na jehož kraji se dají hřiby klátit klidně kosou.

„Na skálu“ se chodí ze zoufalství a do „habrů“ pro bedly a střep v holince. Kolem „domečků“ to vezmeme na „cestu“ a k „psovi“, když se nám nechce moc chodit.

Když zezlátne listí a začnou růst pořádně poddoubáci, není příjemnější vycházky se zaručeným houbařským úspěchem než zaskočit „ k zubům.“

Být trochu mejdlo, tak se tu asi začnu bát, ale víc jsem houbař než strašpytel, tak sem chodím pořád. V létě i na borůvky.

Jedno léto jsme se sem vypravili tak, jako jindy. Je tam rovinka, čistý les, hned jsme se pěkně rozptýlili a nervózně vyčkávali, kdo první zahlásí: „Máááám.“ 

Jak jsme tak šmordali borůvčím a hledali první hnědý klobouk, ozvalo se z míst, kde hledal tatík:

„Něco jsem našel.“

Jak něco? Chodí na houby padesát let, tady rostou jen dva druhy jedlých hub, tak by snad nemusel moment překvapení prodlužovat. Směrem k nám ukázal v dlani, co objevil. Chodím na houby o něco míň let, zrak mám dobrý, ale stejně se mi nepodařilo rozluštit, cože to drží v ruce.

Bylo to růžovobílé, ale chyběl tomu klobouk i noha. Zato to při bližším ohledání mělo naprosto běloskvoucí jedničky, dvojky, vlastně i stoličky….kruci, protéza!

Pamatuji si, jak byla babička nešťastná, když si omylem zánovní zuby přiložila s uhlím do kamen.

Čekalo se na ně dlouho a pojišťovna se nechala podojit jen jednou  za uherský rok. Došlo nám, že tohle se v supermarketu za 9,90,-  zkrátka nesežene a někdo je teď nad krupicovou kaší hodně nešťastný.

Taky bylo jasné, že nemůžeme chodit dům od domu a cvakat na sousedy kompletní zubní náhradou.

Zuby byly vyhlášeny místním rozhlasem, na základě čehož se k nám dostavila sousedka i s flaškou slivovice, kterou vyměnila za zuby.

Měsíc na to jsme již málem zapomněli na celou taškařici.

Ačkoliv nález zubů byl jasným znakem, že na „naše“ místečko chodí sbírat škodná s umělým chrupem, neodradilo nás to. Koneckonců vždycky jsme tam našli, takže tam roste asi pro všechny dost.

Hledám hřiby, nalézám zuby.

Opět.

Tentokrát bez umělé dásně zato s čelistí… opravdovou..

Délka a tvar ukazoval na srnu. Chápu, potravní řetězec je potravní řetězec a ani srna tu nemůže běhat věčně.

Nicméně zuby odložené ve stejném místě začaly vykazovat obrysy zajímavého zvyku.

Sezona skoro končila, v krajích lesů a na stráních úvozových cest byly hříbky již přemrzlé a nepoživatelné. Pro čerstvé houby bylo nutno pokročit do nitra lesů.

Očekávaje další protézu či soupravu zubů, nalezli jsme dudlík.

Ač střízliví, začali jsme již uvažovat o podivném magnetismu, který snad vytahuje z hub lidských i zvířecích co jejich jest.

Rostou tu, to zase jo.

Ale vždycky, když jdeme „k zubům“, preventivně jistím plomby a stoličky jazykem.

Jeden nikdy neví.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]