Spojila jsem tyhle tři lokality, protože ne na každé z nich jsme viděli všechno, co jsme chtěli, a přesto bylo i to málo moc zajímavé. Ač trochu lituji toho, co jsme neviděli. Ovšem, jak známo já jsem ten, komu je sklenice více poloplná než poloprázdná, a tak zodpovědně říkám: bylo to krásné!

Ze Zvíkova, o kterém se píše TADY, jsme se vydali do Písku.

Už jsem tam jednou byla a o kamenném mostě už se na Popelkách psalo. Ale právě Písek patří mezi ta místa, určitě to znáte, kam se člověk rád vrátí hned několikrát.

Která přitahují.

Nevím, co to způsobuje.

Snad možná ta úchvatná vanilková zmrzlina, kterou prodávali na stejném místě už před osmi lety, když jsem tady byla prvně.

Tomáš si se mnou a zmrzlinou zahrál „na perspektivu“.

OBRÁZKY, KDE SE PO NAJETÍ MYŠÍ OBJEVÍ PACIČKA, JSOU ZVĚTŠOVACÍ

Už vím, jak se to dělá, když má na fotce člověk v ruce třeba Slunce, nebo nějakou horu.

Možná se sem ale také ráda vracím právě kvůli tomuhle mostu, na kterém pokaždé objevím něco krásného, působivého…

….jak správně někde řekla jedna z vás, genius loci, to bude ten důvod.

Byl to jelen, kdo dal jméno tomuhle nejstaršímu kamennému skvostu v Evropě, a který spatřil světlo světa za vlády Přemysla Otakara II., tedy ve třináctém století.

Budu těžko popisovat něco, co je nejlépe cítit.

Anebo jsem to třeba jenom já, komu tahle gotická památka učarovala, kdo nevynechá jedinou příležitost, jak nasát atmosféru, která dýchá moudrým klidem zvláště v místech, pod mostem u těch velikých kamenů.

Kdybych to měla říct mysticky, je tu velmi líbezná energie a to místo vysloveně nabíjí.

Jo a ta zmrzlina, tak ta prosím skutečně nemá chybu!

Schválně, mám ji, nebo ji nemám?

RABÍ

Hrozně jsem se sem těšila, protože jsem tu nikdy nebyla.

Ne, že bych byla skalní fanynkou Jana Žižky z Trocnova, který právě tady, někdy kolem roku 1421 pozbyl i druhého, pravého oka.

A to tedy opravdu zamrzí, protože tady by jistě hodně věcí jeho oku, byť jednomu, lahodilo.

Holt, kdyby se nevěnoval válčení, tak by býval viděl to co my, i když jsme zdaleka neviděli všechno, co jsme chtěli.

Než jsme totiž stihli strávit kachnu ze Strakonic, a pak se dohrabat ke hradu, podlý správce ho zavřel.

Tomáš se sice pokusil prostrčit klíčovou dírkou u obrovských kovaných vrat alespoň oko, ale po mém varovném připomenutí Žižkova orgánu a konstatování, že víme houby, jak o něj přišel, Tom oko vyndal.

Potom se pokusil ještě zoufale vsoukat dírkou čočku fotoaparátu, ale fotka nevyšla.

Překvapivě.

Smutně jsme se otočili k odchodu, když Tomáš spatřil ceduli:

„Nééé, Tomáši nechci čtvrt hodiny zevlovat kolem hradeb. Uvidíme akorát zeď, né, já nemám ráda chození jen tak…“

Vrhnul na mě ovšem takový pohled, že by jím spolehlivě ochránil hrad před Husity a ten by jimi nebyl v patnáctém století dobyt.

Jistě by pak byl od Pánů z Velhartic za to získal čestný šlechtický titul a nějaké polnosti k tomu.

Musím přiznat, že jsem už za pár vteřin Tomášovu přísně vynucenou procházku pokládala za prima nápad.

Okolí hradu je kouzelné.

Přenádherný pohled do údolí, působivé hradby a všeobecně velmi příjemné chození, jak se ukázalo, nebylo drápáním se po šutrech podél zdí, ale procházka krásnou přírodní scenérií, která za to stála.

Kdyby tohle Žižka viděl, zahodil by sudlici i palcát, vybalil by svačinu a kochal by se.

V míru.

Možná jen proto, že nic neviděl, měl chuť ještě něco dobývat.

Hrad jsme obešli, a slíbili jsme si místopřísežně, že sem se musíme vrátit ještě jednou, abychom, mohli vlézt taky dovnitř.

Zatím to můžete vy udělat dřív.

Snad na to ještě bude počasí.

VLČTEJN

Tak trochu zklamaní z toho, že jsme na Rabí zdaleka neviděli všechnu krásu, kterou skrývá, chtěli jsme si ještě spravit chuť něčím, co je dostupné i po šesté hodině večer.

Dohodli jsme se, že najdeme někde v okolí nějakou pořádnou zříceninu, neb ty zpravidla nemají dveře, které by před námi mohl někdo zavřít.

Vyhledali jsme na netu hrad Vlčtejn.

Za chystajícího se západu slunce jsme kvačili nasát atmosféru další středověké chlouby tehdejších stavitelů.

Zřícenina, kterou si jako svou vilku nechal postavit pan Holen z Vlčtejna, a které se ve stejnou dobu jako Rabí zmocnil také Žižka, byla jen pár kilometrů.

I vydali jsme se po stopách tohoto dobyvatele, abychom si vychutnali romantiku západu slunce na zřícenině, kterou spravovali Rožmberkové.

Hrad měnil majitele jako ponožky až nakonec po té, co ti poslední vymřeli po přeslici i po meči, zpustl a stal se zříceninou.

Pro naše účely to bylo dobře.

Alespoň se do něj dostaneme.

Omyl!

Zamykají se už i zříceniny.

Bylo tam ale moc krásně, i když opět jenom zvenku.

Člověk se po pár nárazech na kované dveře naučí skromnosti.

Někdo se ale právě po tom stane dobyvatelem.

My si vybrali to první, pokochali se, Tomáš fotil, a pak už jsme se vydali hledat nocleh.

Našli jsme krásný, leč velice sparťanský penzion, na jehož eskymáckou majitelku jsme svedli naši momentální výživnou chřipku a rýmu.

Bude to v ranní kávě.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]

Foto: Tomáš Žebrák