Společnost

Reportáž – Konstelace: Už vím, proč se to moc nepopisuje

0 Shares

Brala jsem to jako výzvu. Mnohokrát jsem o tom slyšela a mnohokrát to byly názory protichůdné. Zpravidla se ale mnozí shodli na tom, že se to moc popsat nedá. Souhlasím. Nevím, co bych psala, kdybych si nechala ten den „postavit“ konstelaci vlastní. K tomu, abych sama sobě rozplizla pragmatické myšlení do beztvaré hmoty, mi stačilo být jen ve třech „rolích“. Ale popořadě.

Pokusím se o nemožné. Pokusím se vám to popsat.

 

V nějakém, k tomu určeném prostoru, ideálně uklidňujícím, energeticky přívětivém, v našem případě v areálu, kde je k dispozici překrásně řešená jurta, se sejde blíže neomezený počet lidí, kteří se neznají.

 

V našem případě devět.

 

Každé konstelační sezení má, abych tak řekla, svého „vodiče“ (názvy nejsou oficiální, píši vám to tak, jak jsem to vnímala) a u „vodiče“ se zastavím.

 

Mám za to, že osoba, která každé sezení vede je osobou nesmírně důležitou, zásadní, a že na jejích kvalitách, umění a schopnostech visí celý konečný efekt. Tedy to, zdali to člověku pomůže, nebo strašně uškodí.

 

A to hlavně proto, že efekt nikdy nebude nula.

 

Je to velice emočně silný zážitek. Vždycky.

 

Atmosféra je další věc, která je dle mého důležitá a v našem případě byla velmi příjemná.

 

Už jen kruhový tvar jurty je velmi pocitově přívětivý.

 

25055Mjk.jpg

 

Myslela jsem, že to je jedno, nebo jsem dokonce měla za to, že prostor bez rohů, bude spíše znervózňující.

 

Nakonec jsem zjistila, že je mi v takovém prostoru nebývale dobře. Možná i proto, že roh, hrana, úhel, je více hmotná rovina, než duchovní a tohle celé je práce předně s duší.

 

Snad proto je možná lepší, když je prostor kompatibilní s tím, co se v něm dělá.

 

Už od počátku jsem měla dojem, že lidé kolem nabrali se vstupem jakousi uvolněnou, přátelskou a otevřenou náladu, jakoby se všichni, včetně mě uvolnili.

 

Následuje krátké představení ve stylu „já jsem Milena a ráda bych si vyřešila problém s otcem, já jsem Kamil a mám potíže s lupénkou“… mluvíte bez obav a s pocitem, že jste v bezpečí.

 

Tohle je první, co neumím pragmaticky vysvětlit, čím se to stane, že z člověka automaticky spadne všechna nedůvěra, stud, nebo tabu… nevím, jak to, ale všichni reagují identicky.

 

Ten, kdo konstelaci vede, se představí, něco málo řekne o sobě … asi to bude individuální, ale žádné velké detaily nepotřebujete.

 

Zajímavé je, že … alespoň u nás to v případě pana Michala bylo … pojmete absolutní důvěru.

 

Pak se zeptal, kdo chce začít.

 

Preferoval někoho, kdo už kdy, i třeba „v roli“ konstelací prošel, aby ostatní, kdo to v životě nezažili, měli prostor se zorientovat.

 

Rovněž řekl, že je vždycky lepší, načít rolí a pak „stavět“ vlastní konstelaci.

 

Při představení jsem pravdivě uvedla, proč tam jsem, co chci udělat, že jsem redaktorka, že o tom hodlám psát…

 

Nikdo neměl problém a zachování anonymity je v tomto případě naprosto logické.

 

Člověk, který usedne vedle „vodiče“ v krátkosti řekne, co si hodlá řešit.

 

„Vodič“ mu položí pár otázek ve smyslu – sourozenci, bývalí partneři, případně babička a dědeček, děti – včetně těch nenarozených.

 

Potom sám vyhodnotí, které „role“ ten člověk potřebuje a vyzve ho, aby je z přítomných lidí vybral. On tak učiní, při čemž se každého napřed zeptá, zdali je ochoten a schopen být jeho manžel, babička, dítě…

 

Vyzvaný buď souhlasí, nebo ne. (co jsem viděla, tak většinou ano).

 

Následně si podají ruce a chvíli takto setrvají.

 

Je zajímavé, jak zvláštně pocitově si lidé vybírají. Vůbec není pravda, že by si žena vybrala a priory muže do mužské role. Není to pravidlo a nevím, jaký klíč k tomu lidské podvědomí v ten moment použije.

 

Osoby pak odvede doprostřed a rozmístí tak, jak to cítí.

 

Následně se posadí, protože on sám nemá, než roli diváka.

 

A od téhle chvíle je to těžko popsatelné.

 

25057Y2F.jpg

 

Vodič se ptá jednotlivých rolí, jak se cítí.

 

Viděla jsem paní, která se spontánně rozplakala (v životě tohle neabsolvovala a přiznala, že je jenom zvědavá) v roli babičky.

 

Viděla jsem svou kamarádku, která se doslova sunula k zemi v roli ženy, která seděla coby divák.

 

V tu chvíli jsem se o ni bála, protože jsem myslela, že se jí snad něco stane. Dokonce měla bolesti.

 

Nechápala jsem, jak se najednou změnili lidé, kteří tam před tím jenom seděli. O jakých pocitech mluvili. Viděla jsem se rozplakat muže.

 

Kdybych tam nebyla od začátku, myslela bych, že je to nahrané!!!

 

Zírala jsem na to, dokud mě „vodič“ nevyzval do role. Může během konstelace podle svého uvážení role přidávat.

 

Byla jsem „osud“ té paní, jejíž roli měla v tu chvíli moje kamarádka.

 

A přišla další zkušenost, kterou nedokáži pragmaticky vysvětlit.

 

Jakmile jsem vstoupila mezi ně, veškerý můj strach o kamarádku byl fuč. Nechápala jsem sama sebe. Cítila jsem až vztek, vůbec mi jí nebylo líto … nechápala jsem, že jsem najednou tak nelítostná.

 

Říkala jsem věci, které snad ani nebyly moje.

 

„Dokud se budeš hrbit a sténat, a dokud se budeš litovat, budu ti ochotně nakládat a nezměním se“.

 

Ještě chvíli před chvílí, jsem ale měla chuť tam skočit a odvézt jí na vzduch.

 

Také jiní „její“ příbuzní a podobně se chovali zvláštně. Vidíte na těch lidech, že se diví tomu, co dělají, říkají, i že mají ten, a takový pocit, ale prostě to dělají.

 

Je to zvláštní.

 

„Vodič“ a v tuhle chvíli myslím, že to je hodně zásadní, následně vybere „roli“, která se jmenuje jako východisko z celé situace.

 

Třeba „nové možnosti“.

 

Jako „osud“ jsem měla chuť té paní, co přišla jako „nové možnosti“ kterou jsem nikdy neviděla, vlepit snad hubana.

 

Ve chvíli, kdy mou kamarádku role „nové možnosti“ vzala zcela spontánně za ruce a postavila, (kamarádce, alias paní, která se v té chvíli dívala na vlastní život, se viditelně ulevilo) … měla jsem najednou ve své „roli“ úplně jiné pocity i vůči ní. Měla jsem radost, a to zcela skutečnou.

 

Jsou to silné emoce, které je dost náročné popsat ve své autenticitě, která je nepochopitelná.

 

„Vodič“ pak úplně nakonec vyměnil mou kamarádku za tu skutečnou paní a nechal jí to prožít, docítit … dojet.

 

Bylo to nesmírně zajímavé.

 

Vždycky když nějaká konstelace skončila, velmi důsledně trval „vodič“ na tom, aby každý ze své role vystoupil.

 

Udělala jsem to, dokonce jsem onu roli reálně od sebe odkopla.

 

Děláte věci, které jste si neplánovali a neděláte je hlavou … děláte, co je nutné.

 

Další „role“ rovněž náročné, jsem neodkopávala, jenom tuhle.

 

Z některých máte potřebu vyskočit, z jiných se jakoby svlíknout… zajímavé.

 

Upřímně, někdy bych si ráda nechala „postavit“ svou vlastní konstelaci. Ale musím tohle napřed nechat doběhnout.

 

Jsem typ, který každou věc, prožitek pak do zblbnutí analyzuje a usilovně přemýšlí. Nejsem schopna něco jen tak přejít a říct, „prostě to tak je“.

 

Sedmadvacet let se snažím pochopit, na jakém principu funguje Tarot, že funguje, a nebyla jsem líná se kvůli tomu nořit do tajů kvantové fyziky.

 

Doufám, že mi to v případě konstelací nebude trvat tak dlouho.

 

A ještě něco, co je nutné, abych udělala…

 

Dám nyní prostor pánovi, kterému jsem v článku říkala celou dobu „vodič“.

 

Michalu Tillerovi (Studoval ČVUT Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou, má čtyři syny s jednou ženou, živí se vývojem software a od mládí ho láká léčení lidské duše a hledá porozumění tomu, čemu porozumět nelze)

 

25060NjN.jpg

 

Michale, proč mám dojem, že onen „vodič“ je alfou a omegou celého sezení, a že na něm leží otázka, jestli to člověku pomůže, nebo si odnese nějaký šrám na duši? A na jakém principu tohle podle Vás funguje?

 

Vnímám to v souladu s tím, jak to popisujete vy. Konstelace jsou velmi silný nástroj a tak je třeba s nimi zacházet. Mohou pomoci, mohou léčit, odkrývat, ale mohou také opakovat a prohlubovat existující traumata. Váš článek na mě zapůsobil velmi silně. Skoro bych řekl silou konstelací. Skláním se před vaší schopností to popsat.

 

Konstelaci může postavit každý a její dynamika se projeví. A když do dynamiky zasahujeme, je zodpovědností konstelatéra (konstelář, průvodce, facilitátor, nebo klidně i vodič, ten pojem se mi moc líbí) posunout ji k více funkčnímu stavu. Stačí jeden krok dobrým směrem a více není třeba.

 

Je svůdné klienta vrátit do traumatizující situace, aby se otevřely potlačené emoce. Zdá se tocdokonce logické, protože přijetí těch emocí a vlastní zranitelnosti je cesta k léčení, ovšem je v tom velké riziko. Je třeba si uvědomit, že pokud zopakujeme situaci, zopakujeme bolestný prožitek, tak zopakujeme i trauma, tj. situaci, kterou klient není schopen správně prožít a vyrovnat se s ní. Tím pak jen prohloubíme trauma, které jsme chtěli léčit. Léčení se neuděje samo jen tím, že se vrátíme do situace, kde trauma vzniklo.

 

My se musíme vrátit s něčím novým, jinak se raději nevracejme. Nové může být pochopení, oč šlo, nové mohou být energetické zdroje, životní zkušenosti, …  Já jako průvdce konstelacemi se snažím postupovat pomalu, krůček po krůčku a sleduji při tom klienta, abych viděl, co je pro něj zdrojem, a co jej naopak “stahuje dolu”. Pochopil jsem, že tímto se řídil i Bert Hellingera, zakladatel metody. A pokud vidím, nebo mám pocit, že toho na klienta je již moc, přibrzdím, nebo hledám jiné cesty. 

 

Pro mě je důležité najít “více lásky” v dané dynamice, posunout ji více k tomu, oč tam vlastně každému jde, než že bych chtěl něco zastavit, otočit, změnit, vyvrátit. A přesto, že se v konstelaci ukáže nějaké zásadní trauma, neznamená to, je správný čas jej vyléčit. V konstelacích se může leccos předvést, konstelatér se může také předvést, ale aby to klientovi opravdu pomohlo, cítím méně jako více. Léčivý krok musí být stavitelný, přijatelný, přirozený, ne moc velký. Někdy cítím jako úkol konstelace jen otevřít dveře určitým směrem, dodat určité zdroje. Klient může dostat určitý náhled, kam by to v rámci řadu mělo směřovat a z mé zkušenosti, ho pak jeho duše tímto směrem vede. Není třeba nic konkrétního dělat, něco měnit, znásilňovat se. Stačí to nadechnout.

 

A na jakém principu to funguje? Na nějakém moudrém a mocném. Byly doby, kdy jsem si myslel, že to chápu. Už to přešlo. Vyjádřim to svým osobním vyznaním této síle: “Děkuji Ti, Bože, že ses mi ukázal. Žes mi ukázal svou sílu, moudrost a velikost. Nyní vidím, že jsi veliký. A já mohu být malý a nedokonalý. A i v té nedokonalosti mám své místo. Možnost vést konstelace je pro mě požehnání, kdy sloužím Tobě a pomáhám lidem.”

 

Každému radím navštívit konstelace vedené různými konstelatéry. Pak začnete vnímat, co jsou rodinné konstelace a co je dáno stylem kterého konstelátora / vodiče.

 


 

Mnohokrát, děkuji, Michale.

 

… za konstelaci, která pro mě byla silným zážitkem a nebyla poslední, za reakci na text hluboce děkuji, i za odpověď, která zase naopak na mě zapůsobila, jako slova člověka moudrého a zároveň pokorného, což je v současné době u lidí, kteří pracují s lidskou duší, čím dál nedostatkovější charakterový rys.

 

Moc ráda, až to zpracuji, zase přijdu.

(ne nepůjdu jinam. Jednak se bojím a jednak jsem strašná konzerva)

 

Přeji Vám jen vše dobré.

 

Michaela Kudláčková


Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“ on Facebook
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře,sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti. Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.

Hodnocení k článku

Komentáře - Napsat soukromou zprávu ZDE

  Zaregistrovat si reakce na váš komentář  
Upozornit na
tibetusmev   protibet 1
Montero   textilsvet
PHP Code Snippets Powered By : XYZScripts.com