Views: 21
Vzpomněla jsem si na tohle všechno včera, když jsem odpoledne mezi výklady vyrazila konečně znovu okouknout tu chudáka kočku v křoví. Všechno jsem si znovu vyfotila, abych mohla bádat a proti mně z lesa najednou téměř vyskočila malá holčička s košíčkem. Při pohledu na ni, mi naskočila Červená Karkulka. Povídám…
„Na houby jdeš brzy, princezno“
Dítko se zatvářilo jako malý Hamlet a mě to znepokojilo. Napřed jsem myslela, že se bojí Ječmena.
„Neboj se, on nic nedělá“, ujišťuji ji.
Podívala se na mě, na košíček, na mě, na Ječmena a povídá:
„Nebojím se, mám devatenáct psů“
„Devatenáct? A to je máte doma?“
„Ne mám je v lese – tady“… rukou ukázala směrem do dáli za umrlou kočkou.
Mám to tady docela už prošlé a tak vím, že tu není žádný útulek, ani žádná farma, takže mi to bylo hrozně divné.
Vyptala jsem se na maminku i na tatínka a dozvěděla se, že nemá ani maminku ani tatínka, že žije v lese, jen s těmi pejsky.
Zrovna když jsem přemýšlela, jestli zavolat sociálku, policii, nebo nechat do dítě lůnu přírody, kde zjevně prospívá, jako malý Mauglí, vyšel z lesa pár celkem sympatických lidí.
„Nikolko, nemůžeš chodit tak daleko, hledali jsme tě“
Hned za nimi vyběhl hezký kokršpaněl.
Jeden.
„Vy jste tady od té Karkulky?“
Dozvěděla jsem se, že ano a následně i to, kterak má Karkulka – Nikolka bohatou fantazii, kterou baví polovinu Sadské, odkud rodina je.
Nikolku jsem si sice mnohokrát vyfotila, ale nezeptala jsem se, jestli mohu dívenku i zveřejnit, tak raději ne ..
Znám tahle dítka s vlohami malých sci-fi spisovatelů a kupodivu jejich nadání dětští psychologové vůbec nehodnotí jako lež. Hodnotí ho kladně.
Hovoří o intelektu, umělecké budoucnosti a tak dále.
Když jsem šla domů, vzpomínala jsem na svou vydařenou sestru Evu, která se dle tohoto názoru, měla vyvinout minimálně v Julia Verna v sukních.
Něco málo z rozsáhlého génia mé sestry:
(Mimochodem, ta včerejší Karkulka měla onen košíček na žaludy, ze kterých si prý doma dělá panáčky)
Hlídala nás tehdy babička, když šestiletá ségra Evina přišla s boulí na hlavě a odřenou rukou domů.
Přišla pozdě a babička jevila zájem ji potrestat.
„Chytil mě chlap, babičko,“ pronesla s tváří týraného, nevinného drobečka. V ten moment se ta dobrá žena pustila vařečky.
„Proboha jakej chlap?“
„Ošklivej, moc zlej a něco mi udělal, ale já byla statečná,“ ukázala odřenou paži, měla výraz ala Zoja Kosmoděmjanská a babička vypadala, že každou sekundou zkolabuje.
„Naložil mě na trakař a musela jsem sedět, protože jinak by zabil maminku,“ lkala.
To už jsem brečela i já a můj mozek vytlačil původní úmysl počkat, až přijde ta buclatá potvora domů a zmrskat ji za sežranou čokoládu, místo které mi do alobalu podstrčila podložku na mýdlo.
„Strašně jsem křičela. Jel hrozně rychle. Volala jsem, ale nikdo nepřišel. Pak se asi polekal a praštil se mnou o ohradu na Viktorce. (stejnojmenné fotbalové hřiště v horní Libni). Uhodila jsem se. Je mi špatně,“ trochu se zapotácela.
Babička se hodně zapotácela.
V rychlém sledu událostí, telefonátů, pobíhající babičky a pak i sousedky jsem zaznamenala policejní vozy, mnoho uniforem, nějakého člověka v civilu, paní v civilu, sanitku a venku policisty se psem.
První přišel otec.
Po několika minutách jsem ho zahlédla, jak bezradně, ale rychle chodí od jednoho k druhému a v očích má slzy. Evu si stále někdo podával, choval, hladil, opatrně oslovoval a vůbec to vypadalo, že v ní lidstvo objevilo nové vtělení Krista.
Pak přišla máma.
Zprvu to vypadalo, že mi sanitka odveze na ošetření i maminku. Pak si ale vzala Evinu na chvilku do pokojíku. Po té, co vyšly, se v několika okamžicích náš byt vylidnil a bylo i po divadle na ulici.
Vzpomínám na první otcova slova směrem k sestře, když jsme zase jako rodina zůstali sami.
„Já tě snad jednou zabiju.“
Nezabil, a to ani při dalších výživných představeních.
(Kupříkladu, když mě na balkoně kousla, vrazila jsem jí klíč do zad. Ne moc, ale Eva vystřihla vyražený dech a dušení i následný pád k zemi tak dokonale, že mě málem ranila mrtvice a pak jsem chtěla z toho balkonu skočit … pak se Eva zvedla a kousla mě znova).
Mimochodem, o hláškách a perlách vlastních dětí, by dnes Eva mohla vyprávět své.
Něco na těch genech bude… 
Vydařené modely mé sestry z archivu našich svatých rodičů:
Máš doma maminku? (plynař) – „Umřela včera.“ (byla živá v koupelně)
Copak dostaneš pod stromeček? (sousedka) – „Nic.“ – Ty se netěšíš na Vánoce? – „Co to je?“
Čím je tatínek? (kuchařka ve školce) – „Kosmonaut.“ A maminka? – „Anděl.“ (ta žena pak myslela, že máma je mrtvá)
Kde bydlíš? (vedoucí na pionýrském táboře) – „V zoologické zahradě. Táta se tam stará o tučňáky.“
Kam pojedete letos na prázdniny? (nová učitelka ve druhé třídě) – „Pojedeme za tatínkem, do Afriky. tygry.“
Následoval podrobný popis, jak jsme tam byli loni a jak tak slon rozdupal celou vesnici a jak tatínek, maminka, Eva, já a brácha jsme byli jediní, kdo přežili, protože nás tatínek odvedl do džungle, kde jsme byli schovaní. Pak pro nás přijelo veliké auto…
Geniální, nebo nemocný, nebo obojí? Ani jedno…
PhDr. Táňa Zemanová, dětská psycholožka,
Jen málokdy se stává, že se u děcka jedná o poruchu zvanou „chorobná lhavost“. Zpravidla jde opravdu „jen“ o přebujelou fantazii, obrazotvornost, sklon dramatizovat situaci, vynutit si zájem a podobné ryze dětské nešvary. S věkem se většina dětí zklidní. Zkušenost a paměť mi napovídá, že hodně takových „breptů“, kteří za dobu mé praxe prošli zdejší ordinací, opravdu skončilo na umělecké dráze, nebo píší. Pokud rodiče mají obavu, je dobré navštívit s dítětem psychologa. Jinak je potřeba spíše vysvětlování a dostatek pozornosti.
Myslím, že krajina dětské fantazie je nekonečně bohatá. Dítě jí bývá doslova pohlceno a mnohdy je hranice s realitou tak tenká, že ji v ten moment nerozezná. Umí si například díky schopnosti vidět a mnohdy prožívat uvnitř, hodiny hrát s pouhou utěrkou nebo lepenkovou krabicí a dvěma kusy dřeva.
Hlavní role v každém napínavém dramatu, které je dětská hlavinka schopna v okamžiku vyprodukovat, patřívá jemu nebo mamince či tatínkovi.
Tento snový svět, kde je všechno možné, trvá ale jen chvilku, aby se pak navždy ztratil.
Člověku je mnohdy až líto, když sleduje dítě zcela pohlcené světem svých představ, že při všech dramatech, tvrdé realitě, práci a starostech, které nám dospělým připravuje skutečný život, už na barevný svět iluzí, pohádek, statečnosti a krásných snů nezbývá prostor.
Zřejmě díky hrstce těch, kteří tuto schopnost zkorigovali, naučili se ji žít a přenesli do dospělosti, máme dnes k dispozici díla jako je třeba Pán prstenů, Harry Potter, Malý princ, Alenka v říši divů a mnoho dalších.
Takže, zdravím Karkulku Nikolku do Sadské a ráda si od ní něco za několik let přečtu.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
