Cestování

LIBICE: Od legendy po vědu. Uctivá poklona, paní kněžno. Klobouk dolů, pane Maříku

0 Shares

Museli byste tam být. Cítit to a vidět. Procházet se a vnímat ten pocit. Museli byste hovořit jen pár minut s člověkem vzdělaným, zapáleným a zkušeným a museli byste si podržet v ruce přívěsek, který pamatuje rok nula, abyste pochopili, jak neuvěřitelné odpoledne to pro mě bylo. Jaké to je ve dvou hodinách procestovat v čase stovky, stovky let. A to v doprovodu své fantazie i zkušeného archeologa.

15084Mzd.jpg

 

Dám si na tomhle článku hodně záležet, protože mám pocit hned víceré povinnosti vůči mnoha stranám.

 

Chtěla bych se, pokud se mi to podaří, poklonit nádheře české historie a kouzlu legendy, která je ryze naše.

 

Chtěla bych ve vás vyvolat hrdost nad tím, že vůbec své legendy máme.

 

Přesvědčit vás, jak moc jsou důležité.

 

Současně vás chci provést historií, která už není legendou.

 

Podnítit vaši obrazotvornost, abyste si to prožili.

 

A skončit hlubokou poklonou současné vědě a lidem, kteří se starají o to, že mnohé legendy už nejsou legendami.

 

Archeologům.

 

Oni totiž nejlépe vědí, že legenda je legendou pouze do chvíle, než se stává historií.

 

A to se děje hlavně díky těmto vzdělaným, ale také obětavým lidem.

 

Moc bych chtěla provést vás časem tak, abyste během čtení prošli českou historii od jejích kořenů a abychom tento výlet zakončili sedíce se skutečným člověkem, na zbytku historické budovy a v rukách drželi doklady o tom, že jsme TAM skutečně byli.

 

Už teď vím, že vložit do článku emoce, pocity, realitu i obdiv bude složité.

 

Ale pokusím se.

 

Prosím pojďte se mnou zpět do Libice, když ještě neměla své jméno.

 

VŠECHNY OBRÁZKY JE MOŽNÉ PO KLIKNUTÍ ZVĚTŠIT.

 

Do kraje, kde hravá řeka Cidlina ztrácí své jméno a vlévá se do silného toku Labe, přijíždí na svém bílém koni nejmladší z dcer Krokových.

 

15063OTU.jpg

 

Sestra Kazi a Tety.

 

Ta, která pro svou intuici a schopnost nahlížet do budoucnosti, vstoupí do legendární české historie jako kněžna Libuše.

 

Ta, jejíž slova o městě, jehož sláva dosáhne hvězd, jsme slyšeli snad stokrát. (My ano. A dnešní děti?)

 

Na úbočí nedalekého kopce se zastaví.

 

S úsměvem sděluje kněžna své družině, že tento kraj, tohle místo jí velice zaujaly.

 

15061NDZ.jpg

 

Během devíti měsíců vzniká na místě, vodní příkop a rozsáhlé hradisko, uprostřed něhož nechává kněžna postavit dřevěný roubený hrádek.

 

Místo nechť nese název Libice.

 

Často a ráda trávila kněžna Libuše čas na Libici ve společnosti svých sester, se kterými se věnovala sběru bylin.

 

Ty nacházely zejména na nedalekém Oškobrhu.

 

Ve starých kronikách je zmínka o bylince, která měla růst jen zde, která vykvétala pouze jednou za sedm let, a jejíž květ se rozvíjel po soumraku.

 

Do ranního rozbřesku odkvetla.

 

Kousek od východní brány hradiska, ukryté v rákosí a pod dozorem obrovské vrby bylo jezírko. Traduje se, že i když bylo v kraji sucho, jezírko nikdy neztratilo vodu.

 

15074YjY.jpg

 

15058NWI.jpg

 

Tady se Libuše se svými sestrami často v noci koupala.

 

15056MzF.jpg

 

Když Libuše na Vyšehradě umírala, vyslovila přání, aby byla právě u východní brány hradiska Libice pochována.

 

Její věrný přítel Vošek jí to přislíbil a ona mu za jeho dlouholeté služby Libici věnovala k dědičnému užívání.

 

Kníže Přemysl pak její přání splnil.

 

Kněžna Libuše byla převezena a pochována u východní brány v Libici.

 

15066YTU.jpg

 

U jejího těla leží kámen, na který nechal Přemysl vytesat její jméno a hodnost.

 

Zde Kněžna Libuše odpočívá podle legendy dodnes.

 

15064MTI.jpg

 

Podle legendy.

 

A my víme, jak blízko má legenda k historii.



 

HISTORIE

 

S Přemyslovci úzce spojený rod Slavníkovců už není legendou.

 

15069MWZ.jpg

 

Přicestovali jsme spolu právě do doby kolem 10. století.

 

Slavník a jeho žena Střezislava jsou prvními Slavníkovci, obývajícími toto místo.

 

Pak se ocitáme v době Slavníkovce Soběslava, který Libici povznesl, velice zvelebil, nechal vystavět zajímavý kostel, jehož půdorys nemá u nás obdoby a nechává také razit první mince.

 

Libice a také Malín mají už vlastní měnu.

 

Vzrůstající mocí, vlastní mincovnou, připojováním osad a vůbec zvelebováním okolního kraje, stávají se Slavníkovci najednou svým blízkým Přemyslovcům nepříjemnými konkurenty.

 

Přemyslovci přeci byli vládnoucím rodem a sílící vliv Slavníkovců je ohrožoval.

 

Docházelo k neshodám a politické řešení bylo čím dál složitější.

 

Trnem v oku se ale Slavníkovci stávali také Vršovcům, kteří by se ochotně na tlumení moci tohoto rodu s Přemyslovci podíleli, neb za tím spatřovali posílení moci vlastní.

 

A tak 27. 9. 995 právě pod vedením Vršovců přišel útok na Libici.

 

Marně obránci žádali den před svátkem svatého Václava nebojovat.

 

Přes nespornou odvahu, neměli obránci šanci. Uchýlili se proti přesile právě do kostela, kde jim útočníci dali naději, že je nezabijí.

 

Jakmile ale z kostela vyšli, byli pobiti včetně žen a dětí. 

 

15060ODM.jpg

 

Vršovci jsou ústy slavníkovských bratrů Spytimíra, Dobraslava, Poreje a Čáslava, kteří byli bojovníky statečnými, ale nezkušenými a jejichž družina byla ve velké menšině, prokleti.

 

A kletba za takových okolností vyřčena možná skutečně má svou váhu.

 

Také Vršovci jsou na Libici o něco později vyvražděni.

 

15059Zjk.jpg

 

Libice končí svou slávu právě oním 12. stoletím, ne zrovna příjemně.



 

15.8.2014

 

Když jsem na Libici přijížděla na schůzku s archeologem panem Mgr.Janem Maříkem PhD. z archeologického ústavu Akademie věd České republiky Praha, zarazilo mě, že byť jsem na tomto místě nikdy nebyla, jela jsem zcela automaticky a ani jednou jsem nebloudila. Nevím, jak jsem to tak dobře našla.

 

15075MDR.jpg

 

Vždyť jde vlastně o obrovskou pláň, kde vedle zbytků základních kamenů kostela a vysokého kříže není zdánlivě nic k vidění.

 

Ale jen zdánlivě.

 

Přicházela jsem místem, kde dříve bývala západní brána.

 

Pršelo.

 

Během deseti minut bylo ovšem najednou jasno.

 

Pláň ozářilo slunce a já si představila malé dřevěné domečky, hrádek, kostel, uličky a krámky, postavičky, děti… město.

 

15076ZmM.jpg

 

Chvíli jsem se dívala očima Libuše, když na tomto místě prvně stanula. Mohla vidět něco podobného?

 

Možná.

 

Já ale viděla pana Maříka a mnoho mužů a žen na poli, kteří s moderním vybavením na hledání kovů neúnavně skenovali zem.

 

Jen 5% zdejšího prostoru je prozkoumáno.

 

Kopat se tady nesmí.

 

15054NTh.jpg

 

I bez kopání je ale přímo fascinující, jak neskutečné poklady tu tihle lidé nacházejí a jak pro ně musí být silným zážitkem, když se sehnou k zemi a v rukách drží předměty, jejichž paměť sahá do doby Slavníkovců, Vršovců ale i daleko, daleko před tyto rody.

 

Fascinovaně jsem brala do rukou zbytky prstenů, spon, opasků, přívěsků…které pan Mařík velice opatrně vyjímal z malých popsaných sáčků, kterých měl několik krabic.

 

15068Nzg.jpg

 

Víte, někdo by řekl kus mědi, bronzu, železa….

 

Člověk ale v ten moment drží v rukách historii.

 

Dotýká se úlomku prstýnku, který na svém prstě nosila skutečná žena.

 

Jen nás dvě v té chvíli dělily stovky a stovky let.

 

15078MzI.jpg

 

Naslouchala jsem se zatajeným dechem, když pan Mařík předměty popisoval.

 

15071Y2Y.jpg

 

“Část spony, kterou se spínal oděv z období doby římské, tedy 1. až 2. století po Kristu”.

 

 

15067Zjg.jpg

 

“Ozdoba opasku z 10.století. Toto bude zřejmě součást madarské výstroje”

 

 

15070NzN.jpg

 

“Přívěsek na krk z pozlaceného bronzu. Je to ranný stredověk, tedy zhruba 7. – 11. století”.

 

 

15072Zjg.jpg

 

“A jéje! Oni už tehdy měli zálibu v srdíčkách, jako my?”

“Není to srdíčko. Je to list. Tady jsme v 10. století a jde o ozdobu vojenského opasku…”

 

 

15073YzI.jpg

 

“To musí být Mikuláš”

 

“To nebude Mikuláš, spíše to bude Śvatý Prokop, případně sv.Dominik. A tento nález je mladší zhruba ze 17. století. Pravděpodobně jde o takzvaný poutnický odznak. Šlo zřejmě o suvenýr, který s historickými etapami, které zde sledujeme nesouvisí” vysvětloval pan Mařík

 

 

A ukazoval a vysvětloval a já si směla sánnout na předměty, ozdoby také i z roku nula!!

 

Držíte v ruce cosi, co patřilo skutečnému člověku.

 

Co se třeba zlomilo, když tady bojoval nebo jednoduše upadlo, aniž by to postřehl.

 

A člověk na stejném místě v roce 2014 to svírá v dlani, zatímco … asi by původní majitel těžko uvěřil, že jeho knoflík…jednou…

 

Zůstala jsem zde ještě dlouho. 

 

Chvílemi jsem pozorovala archeology při práci a se zaujetím zpozorněla, když jsem uslyšela od jejich přístrojů pískání. Umím si představit jak silný pocit to musí být pro člověka, když se shýbá k zemi, aby se podíval…. a když pak objeví.

 

Odešla jsem pak k jezírku kněžny Libuše, hodně jsem tu fotila a dlouho jsem se zdržela i v místech, kde by měla kněžna ležet.

 

Přemýšlela jsem o tom, jak se zde po staletí žilo, jak se tady budovalo, pracovalo, bojovalo i umíralo.

 

Je to zvláštní místo.

 

O to zajímavější, že navzdory událostem, se kterými je spojováno, je tady velice dobře.

 

Nedivím se těm, kteří se tady rozhodli po celou řadu let a v různých historických obdobích usídlit.

 

Vůbec se mi odsud nechtělo.

Ani trošku.

 

Kdybych si měla vybrat prostor, kde bych si chtěla vyléčit duši, odpočinout a vysloveně ožít, bylo by to tady.

 

15065ZTU.jpg

 

Možná pod touhle vrbou, kde jsem si jistá, že Libuše určitě kdy byla také.

 

Zatím věřím jen legendě.

 

Jak daleko je ale doba, kdy lidé, kteří tu z mého pohledu dělají neuvěřitelně zajímavou a přínosnou práci, objeví třeba onen kámen s jejím jménem?

 

15079ZGV.jpg

 

Z legendy bude historie. 

 

A učitelé ve školách možná věnují nádheře postav dávných českých dějin mnohem více prostoru.

 

Vždyť který kantor má chuť vyprávět v rámci výuky příběhy, které jsou pro něho jen pohádkami?

 

15083NmE.jpg

 

Zatím! 

 

“Co tady ti lidé hledají, paní?”

 

“Poklady miláčku.”

 

“Joooo? A jaké?”

 

“Strašně vzácné a hodně moc staré”.

 

“Staré, jako moje babička?”

 

“Jako babička její babičky a její babička a ještě starší”

 

“A byly tady taky děti?”

 

“Byly, broučku”

 

“A princezny?”

 

“Ty také. Krásné v dlouhých šatech s dlouhými vlasy. A tyhle princezny nosily ve vlasech sponky, na rukách náramky, také prstýnky a ty tady taky někdy ztrácely. A ti lidé, co jsi se na ně ptala, ti je tady teď nacházejí”.

 

Viděla jsem upřené dětské oči, potevřené pusinky a hlavičky, které se otočily směrem, odkud jsem jen nerada odcházela k autu.

 

15082NWM.jpg

 

Když jsem odjížděla, zprvu netečné děti běžely s nadšením směrem k poli.

 

Dojela jsem domů a začlo zase pršet.

 

 

Michaela Kudláčková


Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“ on Facebook
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře,sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti. Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.

Fotografie: Autorka

S poděkováním panu Mgr.Janu Maříkovi PhD. za jeho čas i ochotu předat něco málo z jeho širokých znalostí a vědomostí.

Hodnocení k článku

Komentáře -Napsat soukromou zprávu můžete jako přihlášení vpravo v části: Soukromé zprávy.

  Zaregistrovat si reakce na váš komentář  
Upozornit na
tibetusmev   protibet 1
Montero   textilsvet
PHP Code Snippets Powered By : XYZScripts.com