Jak už Yáma včera provařila, můj úraz se stal na schodech. Myslím, že jsem byla i já ten první, kdo během stěhování do nového baráčku komentoval tuto jeho část větou: „To by mě zajímalo, kdo si na těch schodech jako první rozbije h*bu“ 

Byla jsem to já.

Když mně Míša posbírala, dokonce jsem šla ještě vyhodit ty odpadky, do kterých jsem se zabořila. Nemohla jsem na palec pořádně šlápnout, ale myslela jsem, že je to v pohodě.

Už večer byl ale borůvkově  modrý.

Nikdy by mě nenapadlo, že může palec tak bolet.

V noci jsem, ale myslela, že omdlim.

Nohu jsem nemohla mít, ani pod peřinou, ani z postele, ani položenou na posteli, a tak jsem prostě nespala. Nebyla jsem schopna dojít si ani do kabelky, kterou jsem měla asi tak metr od postele pro prášek na bolest.

Vykouřila jsem asi celou krabičku cigaret.

Bála jsem se usnout, protože jsem si představovala, jak Alice přijde večer z práce, jen tak z legrace mi skočí do postele a mě to bude stát nejspíš život. Nakonec jsem usnula asi na dvě hodiny. Palec bolel dál. Navíc fakt strašně otekl.

Cestou do nemocnice jsem se ráno modlila, aby mi ho náhodou nenarovnávali, a aby mi na něj vůbec raději nesahali. Nevzala jsem si, ani ponožku, protože bych jí na nohu prostě nenatáhla. Domácí bačkoru jsem musela rozstřihnout.

Čekala mě poliklinika Prosek.

Dojela jsem tam asi za dvě hodiny. Nechala jsem si totiž ujet dva autobusy, co nebyly nízkopodlažní. Konečně jsem se dobelhala na chirurgii.

Vzali mě hned a poslali na rentgen.

Nepříjemná paní doktorka od retgenu mi otáčela nohou, jako na trenažéru v autoškole.

„Sakra ženská, to mi ten palec nemůžete položit na tu tabulku?“

„Pardon, ale docela mě to bolí, je možné, že je to třeba zlomený, takže se omlouvám, gymnastiku fakt nedám“

„Prosím vás, vypadá to jako naražený„

Byla bych jí „nerada“ nakopla, ale umřela bych.

Se snímkem jsem odešla zpátky k panu doktorovi.

„Krásná zlomenina“, ohodnotil fotografii jakoby se díval na rodinný snímek z dovolené. Byl ale hodný.

Zato sestřička mi přikládala sádru tak šetrně, že jsem si málem prokousla jazyk.

Do boty jsem se nenarvala už vůbec, a tak pro mě musela těch pár metrů jet Yáma autem.

Palec už mně teď tak nebolí.

Dokonce chodím za pomoci rozkošné berly mrazilky relativně normálně.

Nakonec, musím si to trochu užít. Je to moje první zlomenina v životě.

Doufám, že nemám nějaký karmický schodový dluh, a že za pět let nebudu hodnotit jednotlivá schodiště podle toho, ze kterého se jak padá.

I když, trvalým a tvrdým tréninkem, bych to třeba dotáhla na kaskadérku se zvláštní specializací. 

Pavlína (Noha).

[sexy_author_bio]