Myslíte, že by někdy mohlo dojít k tomu, co je tak častým námětem sci-fi scénářů? Myslíte, že by se mohly počítače vzbouřit proti člověku? Možná ano, ale jedině s člověkem. V hlavě máme totiž stroj srovnatelný s dokonalostí vesmíru. Nevěříte? Mám pár zajímavých slov, ale hlavně neuvěřitelných čísel, která si jen těžko dokážeme představit a pomalu i napsat…

O tom, že lidský mozek je největší záhadou na téhle zemi, a že je v něm ukryta možná celá moudrost a dokonalost vesmíru už se toho napsalo hodně.

A stále je to málo.

Stále je tento nejdokonalejší a současně nejméně probádaný počítač obrovskou neznámou.

Víme jen setinu z toho, čeho všeho je schopen.

Vlastně nevíme čeho je schopen.

To, co zjišťujeme je s každým krůčkem více ohromující.

Jen několik čísel pro vás.

Pro začátek.

Pro představu, která bude náročná.

Výkon

Znáte to, když člověk řekne, „hodí se mi hlavou spousta myšlenek?“ jistě ano.

A víte, že jedna každá z nich trvá 320 tisícin jedné sekundy?

No, i mžik je proti tomu rok.

Máte výkonný PC?

Proti tomu, který máte v hlavě, máte slimáka a ještě hodně líného.

Výkonnost toho, co je uvnitř naší hlavy, je 3 584 terabajtů operační paměti!

Rychlost pak je 38 000 trilionů (miliardy miliard) operací za jednu sekundu!

Síťové připojení

Tenhle termín jste už jistě slyšeli v souvislosti s klasickým PC

Ovšem tohle na stole mít asi nikdy nebudeme.

* 1OO miliard základních prvků je propojeno s jednou biliardou napojení.

* Každé tohle napojení zvládne ještě každé 20 OOO vedlejších napojení.

* Délka této sítě je 180 000 kilometrů!!

Místo na disku je NEKONEČNÉ!

Znamená to, že naprosto nic, tenhle zázrak nedeletuje.

Nic a nikdy.

To nám to tak jen někdy připadá.

Má totiž opět nekonečné množství podadresářů, do kterých třídí naprosto všechno, každou milisekundu.

A to je třeba si uvědomit, že sólo ukládá v tu stejnou chvíli to, co vidíme, co slyšíme, cítíme, na co hmatáme, co cítíme v ústech.

Neustále.

180 000 kilometrů dlouhá síť pracující s biliardami propojení rychlostí přes 38 000 trilionů operací za sekundu zaznamenává a ukládá v tuhletu chvíli, v momentě, kdy toto  čtete, každou milisekundu všechno, co vedle toho slyšíte, i když tomu nevěnujete pozornost, na co hmatáte, co vidíte, chuť v ústech, pachové vjemy.

A všechno ukládá a zpracovává, mimo to, že se stará, abyste si v jiné škatulce, která pracuje s obrazotvorností, uměli představit, co čtete a v další škatulce pracuje s čísly, která čtete.

Do toho se klidně jedna část zabývá tím, kde právě jste, kdo je přítomen….co musíte za pár minut udělat, co se děje venku, kde je vaše dítě.

Tedy vedle takových drobností, že ještě k tomu hlídá abyste u toho také dýchali, mrkali, tlouklo vám srdce…prostě všechny tělesné pochody.

Nikdy nespí

Že tohle neuvěřitelné nepatrné nic nikdy nespí, víme.

A víme, že existuje dalších milion milionů spojení, která komunikují ve spánku se všemi škatulkami, neomezeně časově uspořádánými a ukládá a čistí a třídí.

To stejné dělá za bdění – neustále!

Pracuje samostatně.

Není tu žádný jeho programátor.

Snad možná Bůh.

My nepřemýšlíme tak dokonale, jako náš mozek.

Zdá se vám to divné?

Tak si představte, že jdete směrem k železničnímu přejezdu.

Kontrolka – nebezpečí!

V ten moment sám od sebe mozek zasune všechno.

Stromy, fakt, že prší, barvu plotu, který míjíte, zvuky, ptáky, všechno…

Samostatně vytvoří složku železniční přejezd – záchrana – sebezáchova.

Před všechno ostatní v setině sekundy, aniž bychom si to uvědomili, předsune to důležité.

Nařizuje ostatním spojením vnímat pouze červené výstražné světlo.

To všechno vyhodnotil, zpracoval, dokončil operaci a vyslal příkaz.

V dalším zlomku sekundy zastaví naše tělo.

Jednoduše počkáme, až přejede vlak.

A co víc, při našem pokračování v chůzi nám potom dopřeje vnímat projíždějící auta, barvu cesty, ptáky, nechá nás přemýšlet, co uděláme k večeři a při tom ukládá místo, kde je přejezd do „vyrovnávací“ paměti.

Až tudy půjdeme příště, budeme o přejezdu vědět dlouho dopředu, a při tom budeme dál myslet na spoustu věcí a vnímat vše kolem sebe.

O tom, že tu je přejezd, budeme vědět podvědomě.

Těsně před přejezdem se v našem mozku odehrají milony operací během pár zlomků vteřiny a my si UVĚDOMÍME, že tady jezdí vlak.

Vypadá to, že ani nevíme, co náš mozek dělá.

A je to pravda.

Pracuje prakticky většinu času jaksi mimo naše uvědomění.

Neustále.

A to ještě vlastně pořádně nejsme ani u podvědomí.

A tady toho ještě moc o mozku nevíme.

Dobré je, že mozek to ví.

Jdete po ulici a vnímáte všechno, o čem jsme psali. Mozek to zpracovává rychlostí, o které jsme mluvili, dále se zabývá tím, co vám před deseti minutami říkal šéf. Ví, co měl šéf na sobě i co hráli v rádiu. Není podstatné, jestli to víme my, mozek to ví stoprocentně. Přesvědčíme se o tom, až onu písničku podruhé uslyšíme. Poznáme ji.

Náhle nás něco přinutí otočit hlavu doleva.

Nebyl to zvuk, nebylo to nic, co by nám přišlo rušivé.

Bylo to NĚCO.

Podíváme se tím směrem a vidíme, že tam jde naše kamarádka.

S jakým mechanismem v té chvíli mozek pracoval, když zcela bez nás zhodnotil, že tamtoho člověka známe a že bude asi dobré nás na něho upozornit, když jsme ho neviděli?

To právě nevíme.

Je to ze stejné škatulky jako to, proč otočíme hlavu v momentě, kdy se na nás zezadu dívají něčí oči.

Z té stejné, která způsobí, že bereme do ruky telefon dřív, než zazvonil, že o setinu sekundy dřív brzdíme, než nám před autem vyskočí dítě.

Mimosmyslové vnímání je schopnost mozku, kterou věda nedokáže vysvětlit, ale která je součástí jeho práce pro nás.

„Věděla jsem, že se to stane“. Ano. Jak známé.

Mozek pravděpodobně vlastní ve svých miliardách propojení také poměrně slušně vypracované propojení s jinou sítí.

Tou základní.

S vesmírem a s časem, který jak víme, je zakřivený.

Evidentně není problematika času pro mozek důležitá. Informace je informace, a že je z našeho pohledu z budoucnosti, je hračka pro orgán, který ve svém jádru s časem ani prostorem nepracuje.

Má jen jeden časový údaj, KTERÝ ZAHRNUJE VŠECHNY, KTERÉ ZNÁME.

TEĎ A TADY.

A ZÁVĚREM?

* Bavíme se o orgánu, pokud tomu vůbec lze tak říkat, který je lehčí než kilo a půl!

* Který je z celých 78% tvořen jen vodou.

* Který zaujímá pouhá 2% z celkové váhy těla.

* Ale který ke svému provozu spotřebuje desetkrát víc energie, než kterýkoli jiný orgán.

Ani se nedivím, že je mozek nejhladovější částí lidského těla.

Vždyť je to nejsložitější mechanismus ve vesmíru a s ním je i v kontaktu.

Doposud nedokážeme zkoumat práci, systém a propojení jednotlivých buněk.

Proto zkoumáme pouze nervový systém.

Ostatní je stále záhadou.

Lidské vědomí, nemá problém ani tehdy, když nastane takzvaná mozková smrt.

Přestože vědomí patrně hnízdí v mozku a mozku se týká, není na něm závislé.

Divné že?

A pak se vědcům divme, když jejich vlastní mozky tápou. 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]