Strašně se mi líbilo svého času s Radkem na jednom ostrově v Chorvatsku. Byla tam potápěčská základna a spousta báječných lidí. Směs potápěčů z mnoha zemí a starousedlíků, majitelů hospůdek a roztomilých barů. Na tomhle malebném ostrůvku jsem se také potopila téměř deset metrů pod hladinu moře. Já! Klaustrofobik a posera! Nikdy na to nezapomenu…

Jednak jsem šla hodně za hranice vlastních možností a povědomí o tom, čeho jsem nebo nejsem schopná, a jednak mě naprosto učaroval svět pod hladinou.

A slovo „svět“ je tu opravdu trefné. Je to zcela něco jiného, než to, co známe. Je to překrásný svět barev a je plný života. Života, který nahoře na zemi nemůžeme potkat.

Je pestrý a tak nějak uzavřený, připadal mi tak málo podobný realitě, kterou znám.

Navíc, a to je hrozně důležitý pocit, byl přátelský.

Představte si, že proti vám pluje hejno barevných rybek, které ani nenapadne se vás bát. Naopak, jsou strašně zvědavé.

Připlují až k vám, dívají se na vás a vaši vztaženou ruku berou jako ploutev a nechají na sebe sáhnout.

Prakticky vám dojde, že si myslí, že jste ryba. Nějaká divná, děsně neohrabaná, legrační ryba.

Viděla jsem tvory, jejichž ulity zdobí nejednu knihovnu.

Viděla jsem je živé.

Mušle tak krásné a spoustu jiných korýšů.

Ve snu by mě nenapadlo, je vzít jako talisman a nechat je zahynout. Jsou tisíckrát krásnější, tam, kde jsou. Tam, kde je člověk na návštěvě. Je tam vítaný.

Nikdo ho nevyhání. Je pro tamní obyvatele jen zajímavý.

Nezabývají se myšlenkou, že by přišel ve zlém.

Nikdy jsem nic silnějšího nezažila.

Kdyby to šlo, žila bych pod vodou. Tak se mi tam líbilo. A to se prosím vody bojím, a plavu jenom v sebeobraně.

Výhodou potápění ale je, že člověk vůbec nemusí umět plavat.

Je to svět ve světě.

Samostatná planeta, s obyvateli milými a nekonfliktními. Jestli vám připadá, že to přeháním, zkuste to někdy. A budete vědět, že je to pocit autentický.

Abych se stala potápěčkou, musela bych si udělat kurz a ten nemám čas, ale určitě to jednou udělám.

Naučila jsem se také potápět na nádech.

To sice nejde tak hluboko, ale s brýlemi a ne tak hluboko, je toho také hodně k vidění. Tolik života na tak malém kousku skály pod vodou!!

Fascinuje mě svět v moři. Naprosto a upřímně.

Dva dny před odjezdem jsme se procházeli po skále vedle moře.

Už jsme byli daleko od lidských obydlí. Kolem byla spousta olivovníků a keřů, které tady u nás nejsou. Šel s námi pán který na ostrově vlastnil malou restauraci, kde připravoval výtečné chobotnice.

Nevadilo mi, že jsem je před chvílí viděla živé. On se s úlovky mazlil. Ctil to, co ulovil.

Vedl nás schválně kousek dál.

Chtěl, abychom to viděli.

Spousty mrtvých mořských ptáků, hodně velkých mořských ryb…hromady uhynulých, páchnoucích, shnilých těl.

Bylo to smutné.

„Víte proč umírají?“, řekl.

Nevěděla jsem.

„Je to kvůli igelitům. Taškám, pytlíkům a tak. Oni neví, že je to igelit. Myslí, že to, co vidí plavat na hladině, je medúza, kterými se často živí.

Jejich tělo nedokáže strávit igelity, kterých lidé nahází do vody z poběží a z výletních i potapěčských lodí spousty.

Hynou zbytečně.

Nemám ten pohled rád“.

Můžete mi to nevěřit, ale jsem schopna upřednostnit supermarket, víc drahý, jenom proto, že tam mají k dispozici papírové tašky. Nebo jsem ochotna si dojít k jiné pokladně, kde jsou pověšené.

A jestli máme dávat svůj nákup do igelitek, tak ať se za ně platí!

Třeba pak nebudu právě Tescu, nebo i jinde vídat lidi, kteří hamouní „plus tři igelitky“ jen proto, že jsou zadarmo.

Naprosto automaticky při nákupu ovoce dávám více druhů k době a lístečky z váhy pak nalepím vedle sebe na sáček.

Proč mít na každé rajče sólo pytlík?

U pečiva si raději vyberu papírový sáček, než igelit.

To všechno do té doby, co jsem měla k dispozici ty dva různé pohledy. Tak to bylo silné.

Chci vídat ten první, ale současně si přeju, aby to po vodou i nad vodou, to krásné i to tolik smutné, mohlo vídat hodně lidí. Hodně těch, kteří pak, dosáhnou na emoce, které to vyvolá.

A kteří pak cosi změní v sobě samých.

Michaela

[sexy_author_bio]