V návaznosti na včerejší článek na téma SEXUÁLNÍ VÝCHOVA, jsem přislíbila můj vlastní zážitek, který s tématem nemálo souvisí. Je to starý příběh z mého dětství a rozhodně ho nevyprávím prvně. Jen ho vyprávím ráda. Jednak je humorný a jednak je i do jisté míry výchovný a k probírané problematice jako dělaný. Moje milovaná maminka je Panna. Ano, je to tak. Svému znamení dělala čest vždy typicky Panními vlastnostmi. 

Vedle brilantní logiky a záliby v matematice, kterou završila úspěšným dokončením „MATFYZU“ to bylo také množství tabu, souvisejících například s nahotou, přístupem k sexu a podobně.

S ohledem na své dětství, které jsem nakousla ve včerejším článku, jsem ke svým dětem přistupovala v otázkách sexuality podstatně liberálněji a nic ve zlém se mi nevrátilo.

Pochopitelně, že ne každému je příjemné milovat se před zraky svého potomka a přitom činnost obohatit komentářem a odborným výkladem.

Ale při druhém extrému se vystavujeme riziku, že dítko nabude dojmu, že jeho rodiče jsou bezpohlavními bytostmi, rozmnožující se dělením, a první kontakt s realitou pak takovému děcku způsobí mravní trauma.

Jako právě mně.

Bylo mi asi tak pět a svou maminku jsem nahou neviděla, neb se koupala vždy pečlivě uzamčena.

O otci ani nemluvím.

Párkrát jsem zahlédla mamku v podprsence, což mi přišlo komické, když jsem její proporce porovnala se svými.

Zhodnotila jsem proto, že jsem více po otci.

Tehdy běžela v televizi „Lvice Elsa“.

Byla jsem dítě introvertní a vystačila jsem si se svou bohatou fantazií, jež mi produkovala nepřeberné množství možností ke hraní, ke kterému jsem nikoho nepotřebovala.

Měla jsem své vysněné postavy, které mi přišly silně reálné, a dokonce jsem s nimi živě komunikovala. Měly jména, která jsem jim dala, protože mi je sdělily.

Mamka poněkud znervózněla, když jsem „bratrům“ nechala ráno i prostřít, ale byvše ujištěna psychiatrem, ke kterému mě rázně odvedla, že jsem v normě, přestala si mých bratrů všímat.

Nutno říci, že jim to nevadilo.

Ptala jsem se jich. (včera)

Ten den jsem se rozhodla, že budu chvíli lvice Elsa

Použila jsem jen obývák, který se v mžiku proměnil v buš, a nábytek v kusy skalnatých vyvýšenin, které jsem ve filmu zahlédla.

Dokonce jsem ten den i obědvala, což byl v době mého dětství dost problém. Trpěla jsem nechutenstvím a dostat do mě cokoli orálně se rovnalo boji na život a na smrt.

Zpravidla na mou.

V podobě Lvice Elsy jsem ale snědla půlku řízku!

Pravda, pod stolem a za mohutného chroptění, ale maminka i tatínek z toho měli radost.

Po té, co jsem se nachlematala z misky, kterou jsem si vyžádala vyskakováním na kuchyňskou linku, kvíkáním a hrdelními zvuky, jsem se zase věnovala lezení po čtyřech, olizování bačkor, válení se v koupelně a šplhání po nábytku.

V buši nastal večer.

Lvice Elsa hledala útočiště, kde by přespala.

Na stromě?

„Jdi z tý knihovny, se to celý hejbe!“

Ne, na stromě je jaguár a my se nemáme v lásce.

Dobře, vezmu za vděk trsem vysoké trávy.

Vida, dvounožec!

Otec právě vylezl z koupelny.

Bylo léto.

Tatínek měl jen trenýrky.

Elsa se spokojeně válí v trávě (několik smotaných ručníků).

Po šelmovsku zachrčí a vzhlédne na dvounožce….

!!!

CO TO JE!?

Okamžitě jsem zapomněla na vysokou trávu i na svou roli a tupě jsem zírala do prostoru mezi otcovou nohou a odchlípnutou látkou od trenek.

JE NEMOCNEJ!?

Ne, to je to samé, co má ve školce Smolík, ale… to není možné, že tatínek a v takové velikosti!

Panebože, to je ošklivý!

Nelíbí se mi to ani u Smolíka, ale tohle… a proč zrovna tatínek?!

Babička vyprávěla něco o nádoru – kdosi na to umřel…to jako, že měl pak ten kus kamene místo sebe a byl pod hlínou a tam bylo jeho jméno a člověk nemůže takového člověka už vidět, protože na hřbitově se nesmí hrabat!!!

Nádor!

Ten den jsem nemohla spát.

Pořád jsem TO měla před očima.

Nechtěla jsem to říct mamince, protože jsem se styděla na to jenom myslet, natožpak o tom mluvit.

TATÍNEK MÁ BAMBULÍNA A JEŠTĚ K TOMU VOŠKLIVÝHO!

Odhodlala jsem se později a lezlo to ze mě jako z chlupaté deky.

Maminka na chvíli oněměla úplně, pak koktala a pak odešla.

Pak jsem slyšela, jak mluví s tatínkem.

Asi tak týden se na mě nedíval.

Už nikdy jsem si nehrála na Elsu.

Na tuhle zkušenost jsem nezapomněla a své děti jsem nenásilnou formou raději vedla k vědomí, že dospělí vypadají tak jako děti, ale logicky také rostou.

Ne, neměli jsme to doma tak, že bychom chodili před dětmi úplně nazí a muž u nás nosí také trenky, ale pokud by se náhodou stalo a moje dcery by se coby děti plazily po zemi, nebyly by z podobného pohledu vyděšené, spíše by jen ostýchavě odvrátily oči.

Také si nemyslím, že bylo správné, když jsem v sedmi letech žadoníc o sourozence vytrvale obsypávala parapety mákem a cukrem ve snaze přilákat čápy.

Jediné, co jsem díky tomu zjistila, bylo, že mravenci nenosí děti.

Tak, řekněte, copak není lepší, aby dítě nebylo drženo stranou od reality?

Pokud myslíte, že nemám pravdu, nenechávejte své děti nikdy hrát na Lvici Elsu a pro jistotu na nic, co se pohybuje po zemi a leze to mezi dospělými.

Přeji pěkný den! 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]