Soumrak bubáků a víl

Od malička jsou našim dětem, stejně jako většině jiných, v patách nejrůznější pohádkové bytosti. Když pominu opět aktuálního Ježíška, Mikuláše, čerty s andílkem, je tu bubák pod postelí a zoubková víla. Zkrátka celé hejno postaviček, díky kterým se děti těší, bojí, zkoušejí být hodné nebo prostě dotyčného doběhnout a obrat o sladkosti

Zrovna o první adventní neděli se naše děti, jako již tradičně, svěřily Ježíškovi, co že by měl naježit pod nazdobený smrček.

A zrovna jsem si, jako každý rok, říkala, jak dlouho ještě budou věřit, že Ježíšek po nocích skáče jak spiderman po parapetech a vybírá poštu. Celý prosinec mám nahnáno, že nám tahle vánoční pohádka skončí jednou pro vždy a děti začnou svým nákupním seznamem pronásledovat mě.

Ve vánočních katalozích vnímají totiž jen obrázky nikoliv informace o cenách.

Dceři je jedenáct. Asi něco čuje.

Kvůli ní schovávám i balící papír. Je chytrá jak delfín a již jednou chtěla vysvětlit, jak to, že má Ježíšek stejný papír jako já. Letos opět stejně jako bráškové položila důvěřivě svůj dopis za okno. Někdy si říkám, že jí to už třeba spolužačky prozradily stejně jako spoustu dalších informací a nechce nám nebo klukům kazit radost.

Za to jí mám ještě radši. Anebo to fakt neví a budeme jí to muset jednou nějak šetrně oznámit, než se nám holka vdá.

Samozřejmě se s blížícími se svátky chystá spousta tradičních besídek.

Zkraje týdne jsem se synka ptala, zda do školky přijde Mikuláš. Ještě loni se klepal jak ratlík. Dokonce mě v šatně objal, jelikož byl hrdým majitelem špatného svědomí a šanci, že se ještě odpoledne uvidíme, viděl značně nejistě.

Zato letos odfrkl mazácky:

“No, přijde, Jindříšek bude brečet, nepůjdem na vycházku, protože učitelka přijde převlečená za čerta.“

 „Jak víš, že to byla paní učitelka?“ nedala jsem se

„Protože měla blbě zamalovaný obličej a stejné bačkory.“

Jakoby to mělo být znamení.

Hned den na to mne zaskočil jeho bratr. Je ve třetí třídě. Čas od času vytáhne z pusy mléčný zub a dá ho do směnárny. Tedy pod polštář. Jelikož zoubková víla mu nehodlá kazit nové zoubky čokoládou, mění chrup za mince.

„Mami, ty jsi zoubková víla?“

Málem mi zaskočila patka chleba do hrtanu.

„Prosím tě, jak jsi na to přišel?“

„Ále, to víš, něco jsem hledal v knihovně a vypadla na mě hromada mých zubů.“

„To nevím, jak jsi poznal, že jsou zrovna tvoje. Pokud vím, tak všechny jste s vílou za prachy nevyhandlovali.

Jenom si spočítej, kolik jich vytahali Markétce na pohotovosti. Všechny se mnou vyměnila za nanuka. A taky jsi mi nechal zuby, za které jsi dostal pade od babičky, a já ti zakázala podojit jedním zubem podruhé ještě zoubkovou vílu. A taky jsi mi nechal na památku ten poslední, když ti zoubková víla nic pod polštářem nenechala.“

Zoubková víla je totiž utahaná.

Někdo vymyslel, že chodí v noci, když všichni spí. Jenomže zoubková víla taky spí. A ta, která vlastní tři děti a práci na plný úvazek holt občas usne se slepicemi a někdy před slepicemi. Naposledy jsem takhle po obzvlášť náročném dni usnula v sedm u zpráv, pak v osm, když jsem uložila děti a vlastně si ani nepamatuji, jak jsem se dostala do postele.

Právě v posteli jsem ráno zaslechla z pokojíčku syna: “No jasně, já to říkal, že nic nedonese.“

Doprčic, zub!

No jasně že tam zůstal. Jiříčkovi jsem řekla, že to asi nestihla, že toho má moc a jestli jí chce naštvat, ať dá zoubek mě na památku. Prošlo mi to. Jenomže loni jsem takhle zaspala i Mikuláše.

Ráno tam visely punčochy jak zdechliny.

Prázdné. Kupodivu manželovi stačilo několik posunků, aby pochopil, že fakt průšvih. Naštěstí se u jogurtu děti porvaly, takže mohl držet u snídaně děti v šachu monologem o slušném chování. Já jsem se zatím přískokem s nadílkou pod svetrem snažila nepozorovaně proplížit do pokoje a naklást do punčoch něco sladkostí a mandarinek.

Ještě odpoledne jsem měla břicho černé od uhlí.

Když Ježíšek abdikoval na funkci pošťáka a zbaběle usnul hned po večerníčkovi, mělo to svá pozitiva. Ráno se děti s hurónským řevem přiřítily k oknu, aby se ujistily, že dopis se dostal do správných rukou a pod stromečkem bude něco ze seznamu.

„Mamííííí, on si to neodnesl!“

Krve by se ve mně nedořezal.

Ovšem pohotové odpovědi ano:

“No a vy se divíte? Za to, jak jste se včera porvali, že Tomášek málem přišel o oko? Za tu kuli ve škole bych ti, krasavice, nepřinesla ani pikslu od mlíka natož koně nebo dotykáč. A ty, mladej, máš už zase trenky třetí den a myslíš si, že je to v cajku, když je otočíš obrázkem dozadu.“ 

Celý den byly tak hodné, že jsem k večeru zahlédla nad jejich hlavičkami slabý odlesk počínající svatozáře.

Na druhou stranu mi jich bylo fakt líto a v obavě, že by jejich křehká dětská duše nemusela vydržet zklamání i druhý den, nařídila jsem si budík na desátou večer a dopisy vyzvedla.

Nemohu ovšem popřít, že jsem laškovala s myšlenkou nechat tam psaníčka ještě jeden den a 24 hodin si užívat pocit, jak milé, hodné a slušné děti mám.

Největší faux pas bylo, když mě načapala dcera při činu.

Snad si lízla v nestřežené chvíli kávy, snad si dala šlofíka ve škole….nevím. Každopádně byla v půl jedenácté jak reklama na redbull. Všude ticho, kluci chrní, plížím se jak zloděj po vlastním bytě a v okamžiku, kdy vrzla klička okna, vyskočila dcera jak na perkách:

“Co je, ty nám kradeš dopisy?! To nám ale nic nepřinese.“

Myslela jsem, že se vyvrátím v kramflecích. V jedné ruce klička okna, v druhé psaní Ježíškovi. Dalo by se říct: To nevysvětlíš.

„Ty nespíš?!?!…… Já taky ne. Už jsem byla v posteli, ale je tu děsná zima, tak šmátrám po celém bytě, jestli nezůstalo někde otevřené okno. To mě mohlo napadnout hned, že jste blbě zavřeli, když jste sem dávali ty dopisy.“

Strčila jsem sirky do očí a za hodinu si to zopakovala.

Na jednu stranu je to kouzelné.

Jsou větší a chytřejší rok od roku. Mají google a pana učitele. O to hezčí je pozorovat, jak s důvěrou ukládají zoubek pod polštář nebo punčochu za okno.

Vypadá to, že letos mi to ještě projde.

Zase se na Štědrý den pokusí zahlédnout zlaté podsvinče, i když na něj hned nad prvním soustem vánočky zapomenou. A až najdou uhlí a mandarinky v punčoše nevadí, že nepoděkují.

Proč by také děkovaly mamince, vždyť to přece Mikuláš…..

Carpe diem.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]