Snacha ze mě dělá zlou tchýni!

Historek, citátů i vtipů o příšerných tchýních je více než dost. Dozvídáme se o tchýních panovačných, přemoudřelých, rozkazujících, manipulujících i zlých. Co když je ale někdy situace opačná a snaše se ani při nejlepší snaze její „druhá máma“ protě nezavděčí? Je skutečně vždy chyba na straně té starší? Přečtěte si příběh paní Vlaďky, která pomalu neví jak dál.

Komu by se nezželelo nebohé mladé nevěsty, kterou zákeřná a podlá matka jejího muže nenechá na pokoji. Mluví jí do výchovy dětí, poštvává proti ní manžela, pomlouvá jí u sousedů. Chudinka malá, co jen ta si musí vytrpět… Svět ale není černobílý a zvlášť lidské vztahy jsou mnohdy daleko komplikovanější, než se na první pohled jeví. Více už vám ale poví paní Vlaďka.

Mám jediného syna, Petra. Vychovávala jsem ho po většinu času sama, protože nás jeho otec brzy opustil a založil si novou rodinu. O Péťu se od jeho pěti let prakticky nezajímal. Naštěstí jsem měla skvělého tátu, který mu byl vždy dobrým mužským vzorem, takže ze syna vyrostl moc fajn chlap. Dlouho mu trvalo, než po rozpadu dlouholetého vztahu zase začal věřit ženám, takže jsem byla moc ráda, když si našel Verunku. Vypadala jako moc fajn holka, vychovávala sama čtrnáctiletou Vanesku, což jsem na ní obdivovala, protože dobře vím, jak je to těžké, být na dítě sám. Do půl roku se vzali a brzy po sobě se jim narodili dva krásní zdraví kluci.
Petr je učitel na střední odborné škole a Verunka zůstala s dětmi doma, takže jim finančně hodně pomáhám. Přiznávám, že z toho nejsem úplně nadšená, přijde mi, že v dnešní době zůstat s dětmi doma, i když si to finančně nemohou dovolit je docela luxus, ale mlčím, je to jejich rozhodnutí. Mně peníze k ničemu nejsou, stačí mi trocha pro mě a můj zvěřinec, zbytkem jim ráda vypomůžu, od toho přece babičky jsou.
Větší problém mám s Verunčinou výchovou vnuků. Oba dva jsou závislí na televizi a počítačových hrách. Nesportují, nechodí ven, mají silnou nadváhu a přesto jen sedí u počítače a mlátí do klávesnice, aby zabili co nejvíc vesmírných příšer. Zařekla jsem se, že jim nebudu do výchovy mluvit, je to jen jejich věc, ale je mi z toho smutno – syn byl vždy velký sportovec a z vnuků mám už odmala povaleče.

 
Poslední dobou navíc začali být děsně sprostí a drzí, absolutně nerespektují nikoho dospělého a prakticky ovládají domácnost. Co chtějí, to i dostanou. Párkrát jsem se snažila se synem mírně promluvit, ale vždy to dopadlo špatně, tak raději mlčím a nic neříkám, i když je to pro mě dost těžké, vidět jak se vnuci chovají.
Všechno ale vygradovalo o letošních prázdninách. Snacha s dětmi jezdí pravidelně na většinu léta k nám na chalupu. Mají tam svou ložnici, dětský pokoj a zahradní domek přestavený na budoár nejstarší Vanesky.
Letos ale neplánovaně (respektive mně o tom nic neřekli) přivezli o jednoho nocležníka navíc, a to o Vanesčina přítele. Naštvali mě tím, protože jsem s tím nepočítala. Jsem zvyklá chodit po chalupě v nedbalkách, protože tam už léta nebyl jiný chlap něž můj syn a naráz mi sem přivezou asi dvacetiletého mladíka. Ale zachovala jsem dekorum a jen jsem se zeptala, kde bude spát – pochopitelně, že v zahradním domku s Vaneskou.
Jsem asi konzervativní, ale s tímhle já nesouhlasím. Když holku čeká reparát maturity, měla by se v létě soustředit na učení, na kluky bude čas potom.
Polkla jsem svůj hněv, šla jsem to rozchodit na dlouhou procházku do lesa a po návratu jsem snachu jen klidně a přátelsky poprosila, aby mi příště dala vědět dopředu, když sem plánuje přivést návštěvu.
Jenže i to stačilo k tomu, aby se Verunka urazila, řekla, že klidně odjedou, když je tam nechci (její oblíbená formulace) a hned volala synovi, jak jsem jí ukřivdila. Protože jsem si uvědomovala, že ve mně bylo nahromaděno dost hněvu, který snad zůstal v tónu hlasu, což mohlo mou snachu urazit, omluvila jsem se Petrovi i Verunce za své chování.

 
Podobných scén pak následovalo ještě několik: když jsem klukům řekla, ať jsou raději ven, když je tam tak krásně a nesedí pořád u počítačů, když jsem společně se svým prádlem vyprala i to jejich, když jsem se Vanesky zeptala, jestli by se neměla začít učit. Vždy následovala moje omluva a stáhnutí se do pozadí, abych se vyhnula dalším konfliktům.
I pohár mé trpělivosti ale musel jednou přetéct.
Vaneska se svým přítelem odjeli na čtyři dny stanovat k nedalekému jezeru, snacha byla s kluky na houbách a já potřebovala čisté ručníky skladované ve velké truhle v zahradním domku. To, co jsem tam viděla mě málem porazilo. Vaneska tam měla v maličké kleci zavřená dvě vyhládlá a zubožená morčata bez jídla, bez vody a v absolutním hnoji namísto podestýlky. Obě trpěla infekcí v očích a viditelnou podvýživou.
Odvezla jsem je k veterináři, kde zůstaly několik týdnů na léčení a plná neskutečného vzteku jsem se vydala k jezeru, kde jsem svoji vnučku opravdu seřvala. Že je nezodpovědná vůči svým sourozencům, které nikdy nepohlídala a vůči škole, to je věc jí a její mámy, ale aby se takhle chovala ke zvířatům, to nedokážu jen tak přejít.
Vanesa se pochopitelně s pláčem rozjela postěžovat si mámě, a ta začala s obdobným scénářem jako vždy: že tu taky vůbec nemusejí být. Jenže tehdy jsem jí, k jejímu velkému překvapení, řekla, že skutečně nemusí, že je tady nikdo nedrží.
To se také rozbrečela, sbalila děti a odjeli.
Své chování si nevyčítám, opravdu si myslím, že jsem na něj měla nárok. Ta morčátka byla v tak špatném stavu, že jedno trvale přišlo o oko a náklady na jejich léčbu se vyšplhaly přes deset tisíc korun (které jsem, pochopitelně platila já). Teď už jsou na tom docela dobře, pomalu se začleňují do mého zvěřince a už i trochu přibraly.
Problém ale je, že jsem od toho incidentu nemluvila se synem. Nebere mi totiž telefon a když přijedu, odmítá se se mnou bavit.

 
Vím, že týrání zvířat rozhodně neschvaluje, vždyť jsme vždycky měli doma početný zvěřinec a on se o něj odmala zodpovědně staral, takže mu asi musely říct, že jsem je bezdůvodně vyhodila z chalupy, nebo tak něco, nevím.
Každopádně teď nevím, jak dál. Nechci přijít o syna, ale také nechci zase ustoupit, protože pak už bych ve svém životě jen couvala, aby zase nevznikl konflikt. A copak to je život?
Nikdy jsem nechtěla být za zlou tchýni a dělat rodině svého syna potíže, vždy jsem jim pomáhala a podporovala je jak jen bylo v mých silách, ale teď už vážně nevím, jak dál…

Rodinná dramata je vždy těžké soudit, protože nikdy nevíte co je skutečná pravda, a co jen subjektivní náhled jedné strany. Faktem ale zůstává, že se mi při rozhovoru paní Vlaďka několikrát rozplakala a její projev působil velmi upřímně.
Na závěr chci jen dodat, že se, na mé doporučení, rozhodla konzultovat svou situaci s vynikajícím psychologem, ke kterému teď bude pravidelně docházet a společně se pokusí hledat rozuzlení celé situace.
Svůj příběh tedy nezveřejňuje proto, že by očekávala zázračné rady do života, nebo snad abyste ji litovali. Spíš by chtěla ukázat, že i taková stokrát proklínaná tchýně to občas v životě vůbec nemusí mít jednoduché.

Katka

[sexy_author_bio]