Už vím, co vede ženy k tomu, aby prohlásily těhotenství popřípadě porod za nejkrásnější zážitek svého života. Jsou to rodičovské schůzky. Myslím, že teprve v okamžiku, kdy se plížíte kanálem hledaje tu správnou třídu, dojde vám, jak bylo krásné, když robátko okopávalo v bříšku jen vaše ledviny nikoliv důstojnost. 

I když se na porodním sále zdálo, že vás čtyřkilový potomek roztrhne vejpůl cestou na svět, nebylo to nic proti soustrastně vyčítavém pohledu třídní pedagožky ve stylu: proč zrovna naše škola, maminko?

Stále jsem se ještě mohla těšit, že si v den D vyberu to nejhodnější dítě a zašiju se na rodičáku v jeho třídě. Učiteli, který ostrouhá, pošlu letmý vzkaz, jak mne strašně mrzí, že se nemohu rozpůlit a vyslechnout jeho jistě podnětný monolog.

Zvlášť dceřina třídní má velmi bezradný výraz a na mé námitky, nechť vymění školního psychologa za vymítače, zdá se začala po pěti letech konečně slyšet.

Jenže když synek první týden první třídy vysadil dveře od učebny a s paní učitelkou se porval o žákovskou knížku, bylo mi jasné, že nikam neuteču a veškerá kanalizace našeho města je příliš mělká na to, abych se jí bezpečně dostala do školy a domů.

Pravda, zbývá mi kapička naděje, že třetí dítko nějakým způsobem přijme školní řád a splyne s davem dětí, jejichž rodiče chodí na schůzky i z nich s úsměvem.

Že je to naděje lichá, mi již teď cosi napovídá.

Dokonce je jediný, koho z naší rodiny pokousalo morče. Ano jedno z našich přátelských, sádlem zavalených a přítulných prasátek už nevydrželo synkovy snahy zjistit, jestli je lechtivé.

I když letos mi v září trochu zasvítila očka zábleskem lepších časů.

Dcera postoupila do páté třídy a přestala chodit do družiny. Nu což, nechala jsem jí udělat klíče a začala chodit domů sama. Máme to, coby kamenem dohodil a neočekávala jsem žádnou potíž.

Když mi poprvé zavolala, nestačila jsem zírat:“ Ahoj mami, už jsem umyla nádobí, vyluxovala a utřela prach. Mám hotové úkoly a nudím se, co mám dělat?“

Chvíli jsem lapala po dechu, a zjišťovala na displeji telefonu, že mi skutečně volá má dcera a nikoliv návštěvník z jiné galaxie. Trvalo to takhle týden. Už jsem byla ale chytřejší. Nenechala jsem se zaskočit a v zásobě jsem měla vždycky nějaký úkol, jak zabránit její nudě a vylepšit domácí servis.

Fungovalo to, jako když dáte pejskovi piškot.

Dcerka vždycky zavolala, aby pak nadšeně zalévala květiny, větrala nebo opečovávala domácí zvířectvo.

Až jednou nezavolala.

No nic, říkám si, hlavně, že je doma a nikde netrajdá. Hned ve dveřích jsem zakopla o aktovku, uklouzla po obalu sešitu, což mi poskytlo dostatečnou rychlost, abych přeskočila bundu v obýváku.

Když jsem se dostala k televizi, abych jí ztlumila, našla jsem v křesle rozvalenou dceru. „Cojééé, proč mi to vypínáš?“ byl její jediný zájem.

Namočila jsem ruce do dřezu, abych umyla nádobí, i když jsem na druhou stranu byla ráda za návrat k přeci jen normálnímu způsobu života desetileté holčičky. Momentálně sice utírá prach jen po obsáhlém monologu, jaký je chudák a že ji týráme, zato ji posedla myšlenka, že nebude nosit ze školy poznámky.

Už jsou to tři dny.

Musím to zaklepat na dřevo. I když se snažím na to nijak hlasitě neupozorňovat, abych ji nevyplašila a tiše doufám, že se jen tak z tohohle záchvatu neprobere. Přeci jen má žákovská knížka omezený počet stránek. Ještě nedávno jsem měla obavy, že touto rychlostí bude muset paní učitelka po vánocích začít používat i listy určené pro omluvy za nemoc a návštěvy zubaře.

Každopádně mi držte palce.

Ráno jsem potkala třídní syna a dle toho, co mi říkala dcera, ani její učitelka nevypadá, že by chtěla třeba ochořet a vzdát to. Jako na potvoru zahlédla i ona mne, takže s výmluvou na chřipku to nedopadne.

Sázím tak na osvědčenou klasiku.

Omluvím se, že jsme si vybrali právě jejich školu, zaplatím příspěvek na SRPŠ a půjdu domů prodiskutovat s majitelem druhé půlky genetické informace mých školáčků, jak by bylo fajn, kdybychom tenkrát nepořídili dítě, ale štěňátko.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]