Ono se toho zase až tak moc nezmění, ale přeci jen, je to zvláštní pocit. Možná ani ne tak pro moji dceru Alici, jako pro mě. Pro mámu. Včera o půlnoci vkročila do světa dospělých a zpět už to nejde. A při tom, člověk má ještě v živé paměti to malé nic, ten uzlíček pláče s obrovskýma očima…ještě teď si vybavuji, jak voněla. Jako to umí jenom miminka…a ona je dnes dospělou ženou…

Vždyť ještě ani nezašly prachem všechny její hračky.

Ještě bych dohledala její zástěrku, kam jsem jí do kapsiček dávala piškoty.

Vidím její první narozeniny a ty velikánské oči, zírající na planoucí svíčku, tu jednu jedinou na marcipánovém dortu.

Vidím tu roztomilou hromádku plenek, která po kolínkách usilovně zdolávala prahy.

Vidím první pády při pokusech postavit se a udělat samostatně prvních pár krůčků.

Vidím sebe a ten slavnostní pocit, když od šuplíku s ponožkami přešla sama až do mé náruče.

Jako by to všechno bylo včera.

A dnes?

Jo, je v tom trochu sentimentu.

Smutek z toho, že byť pochopitelně nikdy nepřestanu být její matkou a ona mojí dcerou, právě v tuhle chvíli jaksi pocitově přestává být holčičkou.

I radost z toho, že jsem dokázala dovést své dítě bezpečně do dospělosti. Ochránit ho a vychovat. Dát mu všechno, co šlo a pokusit se ho připravit na život.

Na život, který mé dítě jistě naučí i další věci.

Utrží rány a hodně zkušeností.

A pak nakonec slib sobě samotné, že dokud to bude možné, budu dál tou, která se alespoň pokusí dál svou dceru chránit, dál stát nenápadně někde opodál a dávat pozor, aby těch ran a špatných zkušeností bylo co nejméně.

Jako ostatně každá, nejen lidská máma.

Nebudete mi to věřit, ale já teď normálně bulim, takže…už toho nechám, vždyť.. nic se přece nezměnilo.

Je to jen chvíle, kdy člověk vidí, jak pracuje čas.

Jak obrovský zázrak za sebou nechává žena – matka.

Jak mikroskopické nic dostává podobu nového života.

Jak přes bolest, obrovskou starost i bezesné noci přichází radost, první slůvka, první krůčky…

…a pak mladá, krásná žena. 

Čekali jsme na půlnoc.

Byli tam všichni a Alice vůbec nic netušila. Po jednom jsme se pak trousili do kuchyně tak, aby nakonec zůstala v pokoji sama a bylo jí to divné.

Aby se pak sebrala a šla se podívat do kuchyně, zvědavá, kam se všichni vytratili.

Vymyslela to Míša (Finčík)

Nahoře u sebe dělala pro svou ségru celý večer chlebíčky a chuťovky.

Tajně.

Já sepisovala na starou tapeu transparent a Tomáš hledal vhodnou fanfáru, aby ji mohl upravit a vypálit k použití na přehrávač.

Posloužil starý dobrý „Kája“.

Trvalo jí to dlouho.

Zaseknutá na počítači chvíli vůbec nezaznamenala, že zůstala v pokoji jediná.

Jejímu nápadníkovi a kamarádovi se slušně odkrvily ruce od držení transparentu.

A…povedlo se… snad.

Michaela

[sexy_author_bio]