Views: 49
Myslím, že vás bude asi hodně, kdo jste na tom jako já. Kdo už se strašně těšíte, až se zima rozloučí. Až si zase budeme fotit broučky a houby a budeme trajdat po lesích. To je o tom, že má člověk chuť fláknout s sebou někde do mechu a být tam celý den. Protože pořád je nač se dívat…je to lék na duši.
Nic v přírodě není samo sebou, nic není obyčejné, ani ten nejmenší mravenec ne. Je to život. Tedy to nejdůležitější tady… na Zemi.
A život, ať si to zima přeje nebo ne, se právě teď kolem nás budí.
No a první, kdo nám to může připomenout je zdánlivě úplně obyčejný zajíček.
Moc ráda vám zase budu psát o zvířátkách, až z toho budete fialoví, jen se musím rozehřát…
Včera mi k tomu pomohl právě on… nebo ona?
Či snad sama Bohyně Eostre, která se, jak víme, právě do zajíčka dokáže převtělit?
Tedy proč je vlastně zajíček symbolem jarní, vždycky panenské bohyně, která je souběžně synonymem plodnosti a svátků jara?
Proč?
Tak já začnu tím nejzajímavějším, čemuž vděčím myslivecké škole (jak asi víte), jež mi dala hodně vědomostí o přírodě, o zvířátkách, o tom, jak žijí… jak žijí … žijí… tudíž mi dala i povědomí o tom, co určitě dělat nechci.
Ale to bylo jenom na okraj.
Paní zajícová je schopna superfetace.
To znamená, že i když už je těhotná, může klidně ještě k vyvíjejícím se miminkům otěhotnět znova.
Má jakoby dvě dělohy. Přesněji je její děloha zdvojená.
Je to tedy superplodná mamka.
Už víte, proč je zajíc symbol plodnosti? Proč Eostre a zajíc, a jak měli naši předkové přírodu přečtenou?
Není to kouzelné?
Seděl u branky, když jsem přijela z Prahy. Netuším, co tam dělal, jak to, že ho nevyplašil Ječmínek, proč ze strany, kde není pole… ale byl tam.
Asi spíš byla, řekla bych, protože její tělo o plodnosti a jaru a malých březňáčcích vypovídalo své.
Byla starší, než 8 měsíců, protože na jejích předních nožičkách už chyběl ten hrbolek, chrupavka, podle které se dá poznat zajíček mlaďoučký.
Neodběhla, odešla.
Díky Bohu po straně, která byla bezpečná. Podél plotu, ke hřišti a patrně zpět k poli.
Jestli je to mystické, příjemné, krásné?
Jasně, že ano – miluju to!
Vzpomínáte na tu veverku, co zachránila myš? (nikdy to nezapomenu). Na tu lišku, co jen tak koukala? Na bachyni, kterou Ječmínek přešel a ona se ani nehla?
Na paní zajícovou z remízku z minula? (tu letošní jsem nevyfotila, nebyl čas, nebylo čím)
Ony když mají mít mláďátka, tak se vlastně chovají podobně jako my, lidské maminky.
Hodně věcí se snaží jakoby přejít, vyčkat, protože nejsou tak mrštné a jsou zranitelné.
Takže možná proto neprchala, abych jí nehonila. Ani ta včera, ani ta loni. Stejně jako my, ví zajíc, že když něco zdrhá, tak to druhé to honí.
A ačkoli zajíc umí běžet i 70km/h, ne, když je březí.
Její chování jsem si tedy vysvětlila takhle.
Ale pokračuji…
Zajíc je vlastně sova.
Ano, protože spíš je aktivní v noci, zatímco ve dne někde schovaný leží.
Výjimkou je právě doba páření, kdy se honí po polích a jejich jinak samotářský způsob života se mění ve velice společenský a neskutečně hravý.
Až uvidíte na poli zajíčky, jak se tam honí a panáčkují, jak jeden na druhého skáče, a jakoby se plácají tlapkami, tak to je prosím hra, alias boj.
Ještě žádný zajíc na tento způsob souboje o samičky a prvenství, nebo prostě masáž ega neumřel, ale je to druh souboje.
Teď je doba, kdy můžeme zajíčky v hojném počtu, tak hojném, jak nám to jejich klesající stavy dovolují, vidět.
A taky, kdy je lze vidět i ve dne.
Jsou z nich nespavci, když se páří. Nedělají to jenom na jaře, umí to až do srpna a zaječí maminka umí mít mláďátka i několikrát za sezonu, ale teď v tuhle dobu je to prostě rituál, rituálů.
Za 42 – 44 dnů od zaječí lásky se narodí zpravidla dva i čtyři zajíčci.
Rodí se plně osrstěná a vidí.
Maminka je s nimi pouze tři dny.
Pak se ti mrňousové už potulují kolem, ale ještě tak tři neděle i měsíc, se poslušně vrací každý den na místo, kde se narodili.
Tady se totiž sejdou s mamkou, protože ona je starostivě dokrmuje.
Po měsíci se všichni rozloučí.
Po roce jsou zajíčci plnoletí, trestně odpovědní a připravení mít vlastní rodinu.
Ta se bude, pokud přežije, spokojeně toulat po lesích a polích klidně i dalších 12 let. Bude pojídat houby, klíčky, obilí, ale i žížaly či jiné drobné živočichy a v zimě větvičky mladých ovocných stromků.
Zajíc je vzor opatrnosti.
Musí být neustále ve střehu. Největší starosti mu dělají dravci. Jsou tiší, takže zajíc musí pořád koukat kolem. Lišce uteče zdravý zajíček mnohem lépe, než když útok přijde shora.
Zajíc ve spánku skutečně nezavírá oči tak, jako třeba my.
Výtečně slyší, má skvělý čich a asi vás překvapí, že také hmat. Vidí mnohem lépe za šera a tmy než za prudkého světla. Tím, že má očka po straně hlavy je jeho zorný úhel téměř 360°.
Ještě vám přijde obyčejný?
Přála jsem si, aby ne…
A co teprve černý zajíc!!
Pravda, je jich strašně málo, pomalu je zázrak ho vidět a asi se to ve volné přírodě u nás povede málokomu. Možná tak v Rumunsku, tam ještě jsou.
Černý zajíc je prý největší čaroděj a dokáže zhypnotizovat jestřába.
Když uvidíte v noci osamoceného hnědého zajíce, může se jednat o čarodějku.
Zajíc je jedním z hlavních symbolů čarodějnictví v mnoha částech světa.
Amulet se zajíčkem, zajistí nositeli zostření smyslů, plodnost, opatrnost, rychlé myšlení, schopnost se rozhodnout a vysokou ochranu i přátelství bohyně Eostre.
Jako totemové zvíře vás zajíc chce naučit dívat se lépe kolem sebe, přizpůsobit se, umět řešit problémy s nadhledem i humorem a přijmout nový, objektivnější úhel pohledu.
„Šťáva blínu rozruší stříbrnou misku, do které ji vlijeme.
Smíšená s krví mladého zajíce a dána do jeho kůže
shromáždí všechny zajíce okolo místa, kam ji položíme.“
To je ze starých knih. Ale já to nezkoušela…
Nemusela jsem … včera na mě čekal u branky i bez blínu. Patrně aby mi připomněl, že už je fakt jaro, a že to je přece skvělé!!
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
