Jedovaté houby? Jsou krásné. Taková „Sněhurka“ je královnou smrti.

No vidíte. Po ranní kávě a bedle co byla bedlou, žijeme všichni. A vesele jsem dneska vyrazila zase na houby. Přesto ale, jak jsem zmínila, že fakt houby znám, nebo možná právě proto, jsou některé krásky, ke kterým přistupuji s hlubokým respektem. Jsou to královny smrti a mě se jinde, než na talíři dokonce líbí. Indiáni říkají, že v přírodě musí být rovnováha a zlé je vyvážené dobrým. A obráceně. 

A je to tak i v lese.

Když člověk sleduje, jak takový skarab, tedy hovnivál dokáže nádherně uklidit pěkné hovínko, jak se mravenci postarají o všechno i mršiny, jak to tam všechno funguje, skoro závidí.

To je svět, kde to mají skvěle zařízené, a nikdo si nestěžuje, nikdo nenadává, nikdo není v roli oběti.

Nebo jsou v té roli potencionálně všichni, ale nikdo na tom nehodlá nic měnit.

Možná ta zvířata, ten les, příroda kolem nás vědí mnohem lépe, že jakýkoli zásah, by narušil celou rovnováhu a tedy potažmo i jejich životy a řád.

Je mi upřímně líto, když chodím teď pomalu denně do lesa, kde si neskutečně odpočinu, a kde mám pocit, že jsem někde, kde vládne pohoda i pořádek (vyjma plastových flašek a s odpuštěním bordelu, se kterým si ani skarabeové, červy a mravenci neumí poradit), a tam pak vidím rodinku nacpaných tůůůristů, jejichž, řeknu to kulantně, neinformované ratolesti chodí a jen tak z plezíru dupou po houbách, které namnoze ani nejsou jedovaté.

Neřku-li, poznají – li muchomůrku červenou, kterou pokládají přímo za vraha, co si zasluhuje okamžitý trest.

Výsledkem je kaše zbylá z překrásné houby, která je nesmírně zajímavá a je to taková veselá princezna. Ozdoba každé paseky a celého lesa.

A zvířátka si ji považují.

Chodí k ní na mejdany, protože na ně působí lehce omamně. Takové srnky a veverky se rády občas motají po té, co kousek zobnou.

Les nepatří lidem.

Patří zvířatům – jsme tu na návštěvě, ale kdo si to skutečně uvědomuje?

Asi ne ten kdo je schopen, vyhodit sem pytel s odpadky, pneumatiky, prostě cokoli, co si nechce odnést do obyváku.

Tak to šoupne do obýváku někoho jiného!!!?

Dost mě mrzí, že zvířata neumí vzít takový pytel a nacpat ho dementovi zpět do kufru auta.

Že houby, ať už jakékoli neumí kousat, nebo škrábat, nebo vrazit někomu facku.

Mnozí si chodí do lesa pro houby, jakoby byly jejich.

Ale nejsou.

Je to majetek lesa.

A jedovaté houby do něho patří stejně, jako ty jedlé. Je to ona rovnováha, o které jsem mluvila na začátku v souvislosti s Indiány.

Les nemá s jedovatými houbami problém.

Jen nevědomý, neopatrný člověk ano.

A rozšlápnout či rozkopat houbu jen proto, že není jedlá, nebo ji neznám, je projev tupé idiocie.

Moc bych si přála, aby se děti ve školách vedle zeměpisu a občanské nauky učily také slušnosti a úctě k tomu, co je de facto živí.

K přírodě.

Vždyť taková muchomůrka hlízovitá (zelená) je přes svou jedovatost velice půvabná.

Tuhle mladou krasavici jsem před tím, než jsem ji vyfotila, i uctivě pozdravila.

Ukázkový kalich, že?

A což teprve „Sněhurka“!?

Tak říkám krásce, která je jen bílou obdobou muchomůrky hlízovité (zelené). A díky její barvě a hlavně díky pokoře, kterou vůči ní mám, nesbírám v přírodě žampiony.

To proto, že tohle je Sněhurka.

A teď poznej mladý žampion. (levá, nebo pravá?)

Zajímavá a velice nebezpečná podoba.

A právě proto, že mám hlubokou úctu k téhle něžné, leč smrtící bílé nevěstě samotného Háda, žampiony pouze kupuji.

Tak malá, drobná, křehká a dokonce krásná houbička a jak silná je ve své schopnosti usmrtit a to zpravidla efektivně a téměř s jistotou.

Naproti tomu, pro slimáky je to lahůdka a ona je hostí ochotně a často.

Slimáci do lesa patří.

Stejně, jako červíci, kterým jedovaté houbičky neublíží a další a další živočichové.

Je smrtelná pro člověka.

Ať se člověk učí ji rozeznat, nebo ať je opatrný.

Ale do pytle, nikdo mu nedal právo ty houby ničit.

Až zase příště uvidím spratka rajtovat kytkovanýma holínkama po penízovkách, muchomůrkách či čechratkách, tak mu naplácám zadnici a vyhodím ho z lesa až do pole! 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]