Když si přinesete domů zvíře, čeká vás úkol nejtěžší: najít mu jméno. U pejsků se sáhodlouhým rodokmenem je to jednoduché. Prostě hmátnete po tom nejvyslovitelnějším z dlouhého seznamu šlechtických titulů, zkrátíte ho, zkomolíte a máte toho svého Beníka, Azora nebo Astičku.
Pak jsou zvířátka od prvního dne něčím jedinečná, že vám své jméno přinesou na stříbrném podnose s prvním pohledem, prvním zážitkem a s prvním olíznutím tváře na seznámení. To jsou jména s příběhem. Najednou víte, že to bude tak a nikdy jinak, protože si to zvířátko vybralo svůj příběh, své jméno a nezřídka kdy i svého páníčka. U nás to tak vždycky bylo.
A přeci to najednou mělo být všechno jinak.
Děti přinesly od babičky černé kotě. To mě trochu vyděsilo. Tedy napřed ne. Prostě se první den sbalilo a šlo si po svých. Asi hledat nějaké lepší páníčky s plnu miskou a touhou podřídit svůj soukromý život jedné rozmazlené kočce.
Třetí den sedělo přede dveřmi.
Asi nenašlo. Nebo našlo a mělo pocit, že ten báječný páníček jsem já. Jaksi bohorovně mňoukalo a dožadovalo se krmení. Naštěstí sežralo všechno, co před něho spadlo na zem. Myslela jsem, že je to hlad nebo chladný kalkul, jak si naklonit přízeň.
Svou pitomoučkou oddaností, nevinným ksichtíkem a já nevím vlastně čím, si nejprve získalo naší kočku. Po pár pohlavcích, které mu uštědřila na seznámení nad miskou masa, se do ní patrně zamilovalo, protože se začalo chovat jako její věrný stín, což si ona ve sví kočičí hrdosti a nadutosti okatě uvědomovala. Občas ho přetáhla přední packou a jinak si užívala jeho přítomnosti. Ono se zase vyhřívalo ve stínu její osobnosti a celé odpoledne se po zahradě procházeli jak obstarožní pár na kolonádě ve Varech.
Dávno bylo jasné, že z černého kotěte se tímto stal člen domácnosti, protože splynulo s kočkou jako její špatné svědomí. Zkuste vyhodit špatné svědomí, nebo se tvářit, že neexistuje.
Super. Jak se bude jmenovat?
Tato otázka zazněla dřív, než jsme jí čekala a s bolestí jsem si uvědomila, že s posledními kusy našeho domácího zvěřince mi začala docházet fantazie a začala se projevovat jistá škodolibost a jízlivost. Dceřino poslední morče vypadalo prvních čtrnáct dní, jakože s námi na tomto světě opravdu nechce být. Nahrávala tomu jeho rachitická postavička, červené oči a dlouhá zježená srst. Ta sice odkazovala na jeho prapodivný původ a dávnou lásku dlouhosrsté maminky s rosetovým milencem. Nicméně jsem ho pojmenovala sick boy, tedy anglicky chcípák. Hrdá na to jako matka nejsem, ale už je to půl roku, morčátko žije, říkáme mu zkráceně Sicky a nemohlo si vybrat lepší jméno.
Co, mám proboha dělat s kočkou, která měla podle plánu vzít kramle druhý den, neplánovala jsem ji do výživového plánu a vůbec…je tam tak nějak navíc. S kočkou domácí se sžila po pár minutách natolik, že jsem naprosto přestala uvažovat o tom, že by ještě někdy šla o dům dál. Neměla to v plánu ona a vlastně ani já. Přeprala mě. Měla by si ten neviňoučký ksichtík nechat patentovat coby zbraň hromadného ničení.
Je naše, potřebuje jméno.
Při pohledu do jejích očí mne napadalo jen, že už je naše, že už se jí nezbavíme, že už se jí prostě nemohu zbavit a že jí mám ráda. Jméno ale žádné. Jako malé děti zlobily obě kočky dlouho do odpoledne na zahradě a ve všech možných formacích atakovaly zahradní hadici, cuketu i běláska na kapustě.
Bylo dlouho odpoledne, když jsem chtěla odjet a kočky pořád hrály ty své stínové hry v pralese mé zahrádky. Vykoukal jsem ven na zahradu, kde zrovna kotě číhalo na svůj ocas. Lucinka-číča domácí- zareagovala pouze na zašustění sáčku granulía a přiběhla. Kotě dál číhalo na pohyb vlastního těla coby povel k útoku. Ani nevím, snad jsem si vzpomněla na něco z minulého života, snad na něco z minulého víkendu.
Každopádně jediné, co mne napadlo, když jsem tam toho trotlíka viděla bylo: „Schwarz, komm her.“
Vyděsilo mne to, jak záblesk z potlačené historie. Nicméně kočka zastříhala ušima a jak vycvičený ovčák přiklusala k noze vyčkávajíc další povel. „Schwarz, zuhaus,“ zavelela jsem rozhodnuta nenechat vychladnout stopu. Kočka se poslušně odebrala do domu.
Překvapena tím, jak kotě ochotně plní i další povely vydávané říznou němčinou jsem začala věřit na minulé životy zvířat. Na převtělení jejich duší. Na zasuté vzpomínky z dávných životů. A přestala dumat, na které straně spravedlnosti, které národnosti a za jakého vůdce kdy bojovala.
Říkáme jí Švarcíku. Trochu mě děsí, hodně těší a má blbé nápady tam, kde naší kočce docházejí.
ToraToraTora
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Má ráda humor, život a kombinaci obojího. Miluje východ slunce a palačinky. Nesnáší formuláře, duševní malost a jogurt k snídani.
Ráda by se osobně setkala s Kopčemem a Veverčákem.„Neměli ponětí, jak se zeměkoule koulí, ale měli super fígly na mamuty.Jeden nikdy neví“.
Tyhle taky napsala:
Dům a Byt2019.06.18O šípkových růžích
Tělo2019.06.13Nic vás tak neochladí jako to, co vás zahřeje
Společnost2019.06.08Všechny vůně léta
Rodina a Drobotina2019.05.24Záhady kolem nás
Nahrávání ...
