Pořád tu někde ležel a najednou byl pryč. Televizní ovladač.

PŘÍLOHA NA VÍKEND

Děti trojhlasně a z mnoha jiných průšvihů secvičeně odpověděly: „ nevíme, my ho neměly.“ Jenže na mě si nepřijdou. V dopoledních hodinách  jsem ještě schopna si vybavit, že na Pokémony nekoukám, takže je jasné, kdo ho držel naposledy. Zvýšila jsem hlas a jala se prohledávat všechna obvyklá místa. Pak všechny obvyklé skrýše. Nakonec  i  ty neobvyklé. „No co, stejně za chvíli odcházíme, on někde vyplave,“ukončila jsem své snahy .

Nevyplaval.

Cvičně jsem koukla pod skříně, nad skříně…. „Kruci, tady je prachu, kašlu na to. Vezmu to  z gruntu a ten ovladač se prostě někde najde.“

Popadla jsem hadr, leštěnku a počala cídit.

Odtahovala jsem větší kusy nábytku, převracela ten menší, přerovnávala skříně, vyslýchala děti, protřepala postele,vyskládala knihovnu, prohlédla boty….mé šílenství tiše vrcholilo, když jsem i mezi listy Mateřídoušky toužila ten prokletý ovladač najít. Nic, prostě nic.

Ještě tři dny jsem chodila přepínat televizi ručně a sem tam jukla na místa, která jsem předtím snad desetkrát prohledala …co kdyby náhodou.

Náhoda je totiž  blbec, ale krutě se bavila.

Čtvrtý den jsem prošacovala popelnici, odpadkový koš a tři banánovky s dětskou stavebnicí. Nevím, co bylo horší. Manžel mne večer uložil, uvařil meduňkový čaj a slíbil, že pořídíme nový.

Pořídíme znamená v manželském žargonu: Hele, kámoš mi dal adresu, kde je mají, tak tam zajdi.

Zašla jsem.

Naděje mi svítila v očích jak dva plamínky. Ujal se mne takový milý starší pán:

„A který ovladač byste potřebovala?“

„Thomson….takový černý a měl  čtyři barevné čudlíky.“

Dva pánové za mnou ve frontě rázem zapomněli, co chtěli a zlomili se v pase. Prodavač byl zřejmě vyškolen i pro jednání se zákaznicemi, takže mi na pult předložil nejoblíbenější model.

„Ten můj měl tohle delší a tamto níž a todle kulatý.“

„…todle kulatý…“zamumlal si a předložil další.

„Ale nebyl tak tlustej a čudlíků měl víc.“

Ještě chvíli se ze mne pokoušel vymáčknout alespoň typ nebo nějaké číslo televize. Ale pochopil, že s popisem černá placatá mi moc nepomůže. „Kdybyste sebou měla alespoň ten rozbitý.“

„My jsme se nepochopili, já ho nemám rozbitý, děti mi jen odmítají prozradit, kam ho šouply.“

Byl to fakt kavalír.

Naprosto trpělivě mi nalistoval v počítači katalog a ukazoval mi obrázky ovladačů mé značky. Po asi padesáté fotografii se mi ho zželelo. Domluvili jsme se, že se pokusím televizi identifikovat a zase přijdu.

Doma jsem opravdu našla sérii knih s obrázkem naší bedny.

Byly v maďarštině, španělštině a portugalštině, nicméně obsahovaly jakýsi štítek s čísly. Srolovala jsem čtivo do kabelky a hned ráno vyrazila.

Pamatoval si mne.

Nestihla jsem ani pozdravit a zahalekal: „Á, paní jde pro ovladač.“

Předložila jsem mu brožurky a čekala, co z nich vykouzlí. Chvíli si se zájmem prohlížel  zvlášť tu hungároš  část návodu,cosi zamumlal, nacvakal něco na klávesnici a otočil na mne monitor…

„To je on ! Mého srdce šampion!“srdce se mi rozbušilo. 

Pán vedle si naprskal do prohlíženého set top boxu. Sjela jsem ho pohledem: „ Víte co to je, když týden  přepínáte kanály ručně, pomalu přestáváte věřit a najednou víte, že existuje..alespoň někde, byť na obrázku?“

Vyskládala jsem bankovky na pult a nesla si domů ovladač jak medaili z olympiády.

Doma jsem se jen zula a hned ho běžela vyzkoušet. Zatímco jsem si nadšeně cvakala z kanálu na kanál tam a zase zpátky synek vytáhl z tašky rohlík a na gauči ho rozmělnil na strouhanku.

„Zmiz, to se musí uklidit.“

Popadla jsem cíp přehozu a trhla s ním, že vyklepu drobky a vyluxuji.

Ze záhybů látky cosi vypadlo na zem. Byl to on…ten původní šampion.

Ještě asi čtvrt hodiny jsem seděla v bundě v křesle, v každé ruce jeden ovladač, tupě zírajíc na bílou stěnu s velmi intenzivním pocitem oběti Murphyho zákonů.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]