Nevím, asi neznám člověka, který by v dětství neprošel obdobím bunkrů. My byly se ségrou v této disciplíně nebývale vynalézavé. Jeden den jsme bydlely ve skříni a jindy v peřiňáku. Oblíbeným stavebním materiálem ale byly pochopitelně matrace z postelí. Dokázaly jsme během chvilky rozvrtat lože a vystavět za pomoci židlí a nábytku leckdy i slušné 2+1. Střechu jsme budovaly z laris a prostěradel.

Následovaly nebezpečné výpravy do kuchyně, odkud jsme do bunkru odnášely potraviny, protože jsme byly na pustém ostrově a do kuchyně jsme chodily „lovit“.

Pokud se zde nacházel jeden z rodičů, bylo záhodno se maskovat a krýt, protože to byl domorodec, obvykle nelítostný, zuřivý kanibal.

Zásadně jsme odmítaly večer obydlí podrobit demolici, protože v noci to je teprve žůžo.

Pokud jsme k tomu byly donuceny, většinou jsme se přesunuly do peřiňáku, nebo do skříně a když bylo nejhůř, pomohly peřiny a larisy přehozené jen přes pelest palandy.

Brácha nám to zprvu boural, protože byl strašně neohrabané malé batole, ale později jsme ho přibraly.

Role Pátka se mu sice moc nelíbila, ale nemohl dělat nic jiného, jestli nechtěl v roli zajatého domorodce strávit den u „kůlu“, krmen sardelovou pastou uloupenou v „pralese“.

Vlastně nebyl den, kdy bychom si se ségrou nepoložily obvyklou otázku:

„Kde dneska budem spát?“

Moje děti šly v mých bezpečných šlépějích, takže se domnívám, že se jedná o naprosto plošný trend, který prostě dodržují děti všech kultur, vyznání a pohlaví.

A proč ten úvod?

Protože další z plánovaných produktů firmy Montero, kterou vám postupně na Popelkách představujeme, mě při osobní návštěvě Průhonické prodejny prostě uchvátil.

To nemá chybu!

Tady byl někdo na tuty taky dítě a na tuty strávil mnoho hodin v bunkrech!!

Hodně jsem litovala, když jsem viděla ty pokojíčky (dnes vám ukazuji ty smrkové), několika věcí.

Že tohle už nemůžu koupit pro sebe a ségru, že to už nemůžu koupit ani svým dětem, které pochopitelně využívaly larisy, matračky a židle, a že brácha by mě patrně zmlátil, kdybych ho teď chtěla zajmout a přikovat k palandě. (dost možná by zajmul on mě, protože je policajt. Dost možná díky traumatu z dětství ).

Akorát já bych tam lípla místo těch dvou čtverců pěkně plakát Dalibora Jandy

Pokojíčky jsou to ale vychytané, co?  A to zdaleka není všechno z nápadů, které jsem v Monteru viděla. Ještě jednou se k dětskému zázemí vrátím a zavzpomínám.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]

a