Cizí blbost potěší

Již od rána jsem odolávala velmi intenzivní chuti na sladký moučník. Během pracovních povinností jsem osnovala plány. Co všechno lze v lednici a spíži nalézt, co by se hodilo na tu nejlepší a nejdokonalejší buchtu, která by umlčela volání mého mlsného jazyka. Plán byl dokonalý. 

Měl to být ten nejlepší a nejdokonalejší pomerančový koláč, který kdy tato planeta viděla.

Na ingrediencích jsem rozhodně nešetřila, poctivost bylo mé alter ego. Ještě jsem ani nesundala kabát a koláč už se hřál v troubě.

Voněl jako nebe a sliboval maximální chuťový orgasmus.

Sliny se sbíhaly, pekla jsem ho pomalu, abych nic neuspěchala. Pak zazvonil známý, abych mu donesla nějaké věci k autu. Jenže než jsme trochu probrali, jak jde život, koláči došla trpělivost. Už od vchodových dveří smrděl celý dům jak hořící skládka.

„Vždyť jsem říkala, že peču,“ uhodila jsem na naprosto laxní rodinu: „To necítíte, jak to smrdí, to vás nenapadlo, že se něco pálí?“

„Ne, my jsme zvyklí,“ podotkl muž.

Zuhelnatělou pomerančovou pneumatiku jsem elegantně pohřbila na dně odpadkového koše hned, jak se z ní přestalo kouřit. Byt smrděl, trouba byla očouzená dohněda a s mužem jsem nemluvila.

Nebylo co ztratit.

Druhému pokusu nic nebránilo.

Pečlivě vydrhnutá, opětovně vymazaná a vysypaná forma byla zakrátko připravena pro triumf.
 

„Já jim ukážu“

Jenže se mi trochu nedostávalo surovin. I přesto jsem kdesi vyšťourala sušené třešně a kandované ovoce.

Čokoládová poleva to měla jistit.

Skrz prosklená dvířka trouby jsem sledovala můj výtvor jak jihoamerickou telenovelu. Vytáhla jsem buchtičku s barvou přesně tak akorát.

„Mno, moc nevyběhla.“

V tom můj zrak padl na kuchyňskou linku, kde ležel sáček kypřícího prášku. Plný a nedotčený.

Polevou jsem již neplýtvala.

Placka chladla, což se o mém vzteku nedalo říct ani náznakem. Za studena ztvrdla tak, že ji nezměkly ani moje slzy, které se mi vzteky kutálely po tvářích až dolů….na placku.

Naděje umírá poslední.

Zato mouka skoro došla, cukru zbývalo na dně a másla mi začínalo být líto. Vzala jsem tu úplně nejmenší formičku na koláček, kterou jsem našla.

Zkrátím to.

Cukru sice zbývalo na dně, ale že ho tam nedám vůbec, mne skutečně nenapadlo, dokud jsem do třetí verze moučníku nekousla.

Sbohem mé ego, zbytky rozumu i naděje na důstojný život.

Ještě když jsem mazala k večeři dětem chleba s taveňákem, musela jsem uvažovat, zda existuje na světě ještě někdo tak blbý, neschopný, nemožný a totálně vyřízený jako já.

Nepřeháním, protože když jsem tuto objevnou myšlenku chtěla zavolat manželovi, vzpomněla jsem si, že můj telefon leží v autě, které jsem odpoledne odvezla do servisu.

K snídani jsem si druhý den pro jistotu nedala do kávy ani mléko, protože bych dostala chuť na něco sladkého k tomu. Cestou do práce jsem míjela výlohu pekárny, která mi vehnala slzy do očí svými borůvkovými koláčky.

Byly tak dokonalé a tak….nedostižné.

Na mém soukromém dně mne vyrušil telefon. Volala kolegyně. Celá zásilka ochranných masek bude od našeho zákazníka reklamována, jsou vadné, chlapi se dusí.

Jen do toho, doražte mě.

Za chvíli volala znovu:

“Změna plánu. Reklamovat se nebude nic. Jejich šéfovou napadlo, že by si chlapi měli ty filtry vybalit z obalu a všechno bude v cajku.“

Bylo.

Čert vem mé buchty.

Záchvat smíchu této razance mne skutečně vyřadil. Cizí neštěstí potěší. Ačkoliv nejsem nikterak škodolibý člověk, jsou zkrátka chvíle v životě lidském, kdy cizí blbost potěší též.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]