Views: 12
Osobně na probíhající vedra nežehrám, já si je užívám. Lebedím si ve čtyřiceti stupních a tak jsem se vyšvihla mezi hrdiny a na půdu, kde bylo asi tak sedmdesát, jsem vylezla pro kovovou vanu, na kterou si Tomáš z posledních sil vzpomněl.
On měl pocit, že o půl stupně víc jeho organizmus nevydrží a den trávil s hadicí v ruce, kterou vyráběl a možná i lákal déšť a také se slovy, že v tomhle vedru nejde prostě vůbec nic.
Chápu to, ne každý byl v minulém životě Masaj, jako já.
A tak jsem ho k ničemu nenutila.
Mimo jiné vyráběl s tím sebekropením i krásnou duhu, jejíž konec jsem viděla, ale nekopala jsem na tom místě, protože tam stejně žádný hrnec zlaťáků není.
Vyplela jsem něco málo plevele a učinila další mičurinský pokus, tentokrát s datlemi.
Tom má kamarádku, která je v Egyptě instruktorkou potápění a ta nám přivezla pravé, krásné datle, jejichž pecky se, jak jsem si načetla, dají zasadit a vypěstovat si tropickou faunu.
Datle prý chtějí písčitou půdu.
Nechtělo se mi jít s květináčkem krást na místní dětské pískoviště a šla jsem raději loupit před hájovnu, kde je písku asi tuna, protože si tam pán odnaproti cosi již hodně dlouho staví.
Šla jsem v plavkách a bosa a bylo to bezva.
Čmajzla jsem asi tak dvě bábovičky, čili na trestný čin to nebylo a pochodovala s lupem zpět. Tomáš se ještě sprchoval a chvílemi omdléval, zatímco já jsem zasadila podle návodu pecky a umístila je na to vedro, protože tak to na netu psali.
K obědu jsem ve tři (nikdo prostě neměl dřív hlad) vyrobila studený kuřecí salát s bílým jogurtem, ale sobě jsem pak namazala ještě chleba se sádlem.
Na to jsem ochutnala rybíz, který ještě není zralý, okoukla a spolykala několik třešní, které už budou tak za čtyři dny, snědla půlku melouna a pak jsem se také pokropila.
Mě sice sprchování nezachraňovalo život, ale nevadilo mi, navíc mě strašně bavilo pak na sluníčku osychat.
Náladu mi zkazily až zprávy.
Koukám s hrůzou (jo, jasně viz článek ve vydání – děsíme se masově) co se přihnalo do Německa, Francie a ještě kdo ví kam a poněkud mě znepokojuje, že to dnes má dorazit také k nám.
To je „super“, že tady akorát budu sama. 
A jsme u článku o strachu.
Když si pomalu zvykám na blesky, které se snažím z bezpečí fotit, čímž svůj strach respektuji, ale čelím mu a kompenzuji ho radostí z fotky, na kterou nějaký ulovím, oni mě vyděsí smrští, padajícími stromy, zbořenými domy a převrácenými auty.
Ale na druhé straně jsem ráda, za tohle strašení, protože se můžu připravit.
Myslím si ale, že připravit bychom se měli všichni.
A nejen na dnešní bouřky.
Ale i na další vlnu veder, která budou lámat rekordy a překračovat normál, na který jsme byli zvyklí.
Také na bouře, které tím pádem budou čím dál více extrémní.
Měli bychom se připravit na to, že slovo extrém, za chvíli přestane být extrémní a bude běžně užívané, až se pak v kontextu s klimatem přestane úplně vyslovovat.
Extrém se stane normálem.
Tak to by byly, obavy a teď to honem něčím, podle rady vědců, vykompenzovat.
Tak co třeba to, že když si zasadíme takové datle, nebudeme je muset na zimu ani schovat?
Že sníh bude pro nás raritou a budeme se těšit, že jednou za pět let bude dva dny bílo?
No a co třeba to, že ušetříme za topení?
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
