Tahle žena, kamarádka čtenářky Jazuzinky, je skutečný fenomén a nám přišlo její povídání velmi nevšední. Nebo spíše je nevšední způsob života, který si zvolila. Jistě nám dáte za pravdu, že tohle není rozhodně pro každého! Její příběh nám připomněl písničku. A tak jsme dali trefný úryvek i do titulku. Na konci vám bude jasné, proč.
Dál už Jazuzinka a pak paní Daniela…

Vážené a milé Popelky, Popeláci a Popelušky, to, že já bydlím v Čechách na Pardubicku je vám asi známo. Pokud nebylo, tak už je 😉 .

O mém bydlení a peripetiích napíši jindy, dnes mám pro vás příběh mojí drahé kamarádky. Hromadu let jsem ji neviděla (vlastně od školy), myslela jsem, že se ztratila ve světě, protože poslední „živý“ hovor jsme měly, když mi před 11ti lety, kdy  volala z Londýna a přála mi ke svatbě.

Ale náhoda (či vyšší moc) mi přála a letos před prázdninami. Při mé návštěvě Londýna, se mi podařilo Danielu vypátrat.

Kvůli vzdálenosti si píšeme na Facebooku a mailem, ale i tak se Danda uvolila a odpověděla mi na pár všetečných otázek. Vzniklo krásné vyprávění o části života jednoho báječného človíčka…

Jazuzinka

Do Kanady jsem přijela před čtyřmi lety jako nanny – chůvička.
Nebyla to moje první zkušenost. Jako chůva, či domácí učitel jsem toho procourala již dost – Londýn, Houston, Madrid, Paříž… Děti jsou všude stejné a nikdy jsem neměla právě s dětmi problém. Spíše rodiče jsem musela naučit být rodiči.

V Calgary jsem hlídala již pět dětí.

Nejmladšímu chlapečkovi bylo pouhých pět měsíců, když jsem u něho začínala.

Odcházela jsem, když se začínal učit jezdit na kole a občas mi řekl „mami“. Odcházela jsem tedy právě včas.

Našla jsem si ještě během práce s dětmi místo v divadle, v sále pro 2536 diváků, kde dělám během představení od uvaděčky po barmanku.

Po ukončení práce chůvičky jsem nastoupila v květinářství, kde vážeme svatební kytice a aranžujeme květiny pro dvě největší nemocnice – no o zábavu je postaráno každý den.

Změna práce, prostředí a rytmu mi prospívá. Nejsem vázaná na jednoho zaměstnavatele, mám víc svobody, a pokud to jen trošku půjde, pak hned tak práci měnit nebudu. Ona se ani tady nehledá zase tak snadno. Zvláště, když člověk nemá žádný Kanadský certifikát a na diplomy z Evropy tu opravdu nikdo není zvědavý.

Ač jsem vzděláním „speciální pedagog“ , je to pouze kus papíru.
Buď pro práci s dětmi člověk má ten extra hormon, co mu otevře srdce i mysl, nebo může mít všechny pedagogické školy světa a je mu to na prd. Takže vzdělání jakéž-takéž mám. Ale zkušenosti za 14 let práce s dětmi ať již jako chůva, nebo učitelka angličtiny – z toho bych mohla napsat knížku. Ale stejně by to byl jen můj příběh a pustá teorie.

Každé dítě je jiné, každá rodina je jiná a moje zkušenost by se jen těžko dala „implantovat“ na zkušenost někoho jiného.

Nejsem totiž tak docela normální- což potvrdí většina lidí, co mě zná.
Vím, že by mnohé slečny nikdy nedělaly to, co jsem dělala já. Jsem ochotna dělat i 17 hodin denně, dělat věci nad rámec povinností, pokud jsou pro dobro věci. S tím se v cizině dá dojít daleko.

V Kanadě nevisí pečená holoubátka na javorech.
V Calgary byste javory ani nenašli. Ono totiž v okamžiku, kdy člověk přijede do jiné země, kde jej nikdo nezná, nikdo nic neví o jeho minulosti, jeho rodině, jeho „šuplíku“, do kterého jej strčilo jeho okolí, tady stojí sám za sebe.

Promlouvá za něho každý jeho skutek, každé slovo. Buď to neustojí a vrátí se do bezpečí zaběhnutých kolejí, nebo přijme výzvu a najde sám sebe. Asi jsem ten druhý případ.

Kde domov můj?

Kde domov můj?

Voda hučí po lučinách – jako řeka Jizera u Vysokého, nebo jako tyrkysová řeka Bow v Calgary. Bory šumí po skalinách – ať již to jsou Krkonoše, nebo k nebi čnící hory Skalisté. Musím se sama ptát, kde jsem doma.

Ale copak člověk nemůže mít „doma“ prostě jen tam, kde je mu právě v danou chvíli dobře, kde se cítí být vítán a respektován?

Svým odchodem od rodiny a prací chůvičky jsem byla nucena najít si vlastní bydlení a postarat se o všechny účty.

Nesnáším dluhy a jsem sama na sebe pyšná, že se mi to podařilo bez jakékoliv pomoci.

Sama jsem našla bydlení a našetřila dost na vlastní postel a zázemí.

Můj plat byl tehdy nejnižší možný, protože podle úřadů jsem měla ubytování a stravování zdarma. Rodina není Ewing Oil – jsou to lidé, kteří z vlastního platu dávají část na můj plat – takže to není o miliónech.

Ale já nepotřebuji moc, není na mně nikdo závislý, živím jen svůj krk, takže vyjdu.
Můj plat chůvy býval kolem 1200 dolarů, můj nájem činil 675 dolarů měsíčně. Člověk se naučí hospodařit a já si nestěžuji.

Pokud chce někdo namítnout, že tolik bych měla i v Čechách, pak říkám:  Měla, ale tady se na mě lidé usmívají, jsou zdvořilí, „pardon“ si řeknou  v obchodě, kde se jen míjí u regálu a muži ještě umí otevřít dveře ženám.

Prostě děsná spousta maličkostí a detailíčků, které ale činí život hezčím.

Dokonce jsem celkem nedávno slyšela v rádiu „reklamu“: Pojďte být k sobě vlídní, otevírejte dveře, obejměte se, usmívejte se“…to se mi v Čechách nestalo.

Co by se mi také v Čechách nestalo, je setkání s člověkem, kterého jsem začala obdivovat ve svých 13 letech, když se konečně i do Čech dostala filmová verze muzikálu Jesus Christ Superstar.

Představitel hlavní role Ted Neeley byl tehdy pro mě hodně nedostupný a jen ta představa, že mě jednou opravdu sevře v náruči a bude držet, dokud tomu sama nezačnu věřit (tedy že se sny plní, jen jim to občas trvá 17 let) se jevilo jako šílenství.
Setkala jsem se s ním v Calgary, v divadle Jubilee, kde dnes i pracuji.

Možná tím, že jsem narozená ve znamení Býka, či Hada, jsem mnohdy paličatá.
Ono to ale pomáhá = a toho Bohdá nebude, aby holka jako já z boje utíkala! Moje rodina jsem nyní jenom já – a nejsem jednoduchý soupeř – sama sebe kritizuji nejvíc a jako správná perfekcionistka si hned tak něco neodpustím.

Do Madridu jsem například letěla se znalostí španělštiny na úrovni „Buenos dias“ a dál ani ťuk. Můj pobyt končil svědeckou výpovědí u rozvodového soudu ve španělštině.

Přežít se dá mnohé a člověk si sám sebe pak i víc váží.
Moji rodiče i bratři jsou smíření s mými toulavými botami. Všichni se již několik let preventivně učí anglicky, kdyby se náhodou našel někdo, kdo mě ukotví.

Ale po světě necourám jenom já.
Jeden můj bratr je voják KFOR, takže jezdí na mise a druhý bratr opravuje počítače po Evropě, takže jsme si jednou po Facebooku povídali mezi Kosovem, Kanadou a Slovenskem a náš otec byl tou dobou  ve Francii…

Já osobně jsem teď ráda, že jsem sama, že se nemusím s nikým dělit o ledničku a o koupelnu a když přijdu domů po deseti hodinách s květinami a sedmi hodinách v divadle = tedy celkem běžném sedmnáctihodinovém pracovním dni (kam se hrabe feudalismus), tak jsem ráda, že se mohu doplazit do postele a padnout na ni úhlopříčně…

Možná by někdo mohl namítnut, že nemám čas na nic jiného.
Ale já se ráda jdu bavit, do kina, na koncert, na výšlap do hor a naučila jsem se tu také zvonit na Anglické zvony. Ten nejmenší váží 2x tolik co já a mohl by mě klidně oběsit, pokud bych lano neovládala.

Ale tak je to se vším.

Nic není hned a tak jako se učím zvonit již dva roky a občas propadám skepsi, že to nikdy nebudu umět pořádně, tak se učím přežívat na tom našem světě.

Zvláštní je, že mi to přijde jednodušší tady, v Kanadě. Asi je to tím, že mi tu hodně lidí rozumí, protože začínali stejně.

Pokud se někdo rozhodne odjet a nemusí to být do ciziny, ale třeba jen na druhou stranu Čech, prostě někam, kde ho nikdo nezná, měl by mít odvahu zjistit, kým a čím je.

Být připraven na to, že mnohdy překvapí sám sebe.

Že začne dělat věci, o kterých by nikdy ani nesnil.

Měl by být připraven dělat zásadní rozhodnutí a trvat na nich, protože je za něj nikdo jiný neudělá. Nikdo ho nepovede za ručičku.

Pokud ale dokáže, že má snahu, že je uvnitř dobrý, že má charakter a že není lenoch, pak se mu dostane pomoci.

Alespoň taková je moje zkušenost.

Jsem ve spojení se všemi rodinami, kde jsem se starala o děti i se všemi ostatními zaměstnáními, kde jsem kdy byla. Jsem ráda, když s lidmi vycházím – ačkoliv se mnohdy na přátelství muselo pracovat.

O to víc si ho pak obě strany cení.

Jsou chvíle, kdy mi děsně schází naše hory, naše hrady a zámky, prostě historie.
Chybí mi taťkovi sejkory, hádky se sourozenci, divadlo a divadelníci a milion dalších věcí. Ale pak jsou zase dny, kdy jsem ráda, že jsem z těch všech šuplíků pryč.

Vím, že pokud se chci s někým vidět, či slyšet – máme Skype. Pokud se chci s někým obejmout, tak to je poněkud složitější, ale o loňských Vánocích se to podařilo…

„Já prostě nevím, kde se to v člověku bere, ten neklid, kterej ho tahá z místa na místo, kterej mu nedovolí být sám se sebou spokojenej….“
A mnohdy mám ten dojem, že si se spoustou přátel i s vlastní rodinou rozumím víc právě proto, že je mezi námi oceán….

Daniela

Milá Dančo, já ti moc děkuji za tvůj čas a za to, že jsi nám dala nahlédnout do tajů života na oceánem.

Máš u mě kafe a velikou čokoládu!

Měj se fajn.

Zuzka

[sexy_author_bio]

A redakce se k přání přidává. Ne, každý je nastavený na takový akční, toulavý, ale bezesporu velice barevný způsob života.

Až se, Danielo někde usadíte, až se vdáte a najdete místo, zemi, kde Vám nebude proti mysli vědomí, že tady zůstanete, dejte vědět do redakce. Rádi o tom napíšeme.
Redakce