Práce za barem je leckdy vskutku bizarní. Obzvlášť pro ženu. Někteří hosté pojímají pocit, že po tom, co jim je donesen objednaný drink si mohou dovolit úplně všechno. Otevřeným hodnocením poprsí počínaje a informováním barmanky o léčbě svých hemoroidů konče. 

Vskutku výživní jsou uplakaní muži, kteří s nudlí u nosu a slinou končící kdesi u kolen, každý den zaměstnávají naše už tolik zaměstnané mozky neustálým smutňoučkováním na baru.

Další oblíbenou skupinou bývají „boháči“, vybírající nejlevnější pití.

S pohledem Billa Gatese, který trénují dozajista velmi poctivě, pak se stovkou v ruce a účtem za devadestádevět korun pronesou „to je dobrý“.

My jsme tu bozi tak ukaž kozy!

Hosté, jejichž projev je asi tak příjemný, jako soulož s kaktusem, mě dostávají stále.

Nikdy si nezvyknu na obtěžování a tupé komentáře typu „Tak co prdelko, zajdem dneska ke mně? Ukážu ti, co jsi ještě neviděla“ …

Haha.

Tak určitě…

Opravdu si neumím představit, co by tak člověk, jehož komunikačním vrcholem je věta „dvě piva“ řečená bez chyby, chtěl ukazovat, ale budiž. Třeba to souvisí s nebývalou zásobou pivních rohlíků.

Každý podnik má své štamgasty, kteří se v této kategorii vyjímají.

Nedávno mě jeden takový krasavec počastoval parádně trapnou děkovačkou. Po tom, co jsem mu přinesla pití, mi ZCELA VÁŽNĚ řekl: „ Mersí boku, mám to rád z boku“. Za trapnější považuju snad jen „fíha“ a „ty vogo“.

Nenechala jsem ale pána, jehož zubní výbava byla stejně bohatá jako ta slovní, bez odpovědi.

S úsměvem jsem tedy odvětila „a do Bohnic pár kroků? Cvoku…“

Mou rychlou reakci nikdo, kromě kolegyň, které se v tu chvíli složily za barem, neocenil.

Krutý osude, slunce už nebude.

Jako pingl vykonává člověk tak nějak paralelně práci psychoterapeuta.

Hosté, kteří každý den sedí a lkají nad svými proklatými osudy a nezdarem všude, kde se angažují, mě dostávají.

Jak asi může člověk, který tráví u piva devadesát procent svého života přinášet zdar jinam, než do podniku, kam chodí vyhřezávat své emoce, si skutečně neumím představit.

S pořádnou opicí, kterou by se z fleku mohla chlubit nejedna ZOO, a kterou by Tomio Okamura  adoptoval jako talisman své další prezidentské kandidatury na billboardy za miliony, se tomuto člověku doslova protrhnou slzné kanálky.

Orlická přehrada je v takové chvíli podřadná hráz, kterou postavili chlapci od bobří řeky v potůčku za chalupou.

„Všechno je špatně, lidé jsou zlý a svět stojí za hovno“.

To jsou nejčastější věty tohoto typu hosta.

„Ale tak hlavně, že to pívo alespoň za něco stojí viďte?“

Diamanty pro nýmandy

O hostech, kteří doslova mluví bankovky, jsem se zmínila hned zkraje a všichni je známe.

Od hlavy až v patě odění v nejluxusnějších značkách „urvaných“ v tržnici se vlní a spokojeně pozorují svůj odraz v zrcadlové stěně baru.

Řádně prozkoumají nápojový lístek a pak jen tak mimochodem objednají nejlevnější drink. Do toho pak úspěšně několik hodin slintají a množí obsah.

Ve finále se navíc odmítají svého slintu vzdát.

Boj na život a na smrt nastává ve chvíli, když se obsluze podaří se slintu zmocnit.

Boháč propadá hysterii a při rvačce o „nedopitou část“ poslintá obsluhu, hosty, ukrajinskou uklízečku, ochranku, následně zasahující hlídku policie i lékaře na záchytné stanici.

Po té dehydrován zemře.

Běda jak takovému člověku, ale nedopřejete ten nejkvalitnější servis.

Ať je to jak chce, bez takových lidí by byla naše práce nudná a jednolitá.

A tak díky všem opilcům, ze kterých si můžeme do aleluja utahovat.

Pavlína

[sexy_author_bio]