Views: 14
Krásný další týden vám všem, jejichž zrak spočinul opět na mých řádcích. Minulý týden byl obohacující a to především na nějaký ten trapas, který jsem si pochopitelně nenechala ujít. Rovnou jsem si střihla hlavní roli, že jo. (pozn. red. Viděl kdy někdo Lva v roli vedlejší??)
Začala jsem pěkně ze startu tedy v pondělí odpoledne.
Ve dveřích se totiž zjevil Ginger (pro nezasvěcené viz. můj sloupek I.) a to by bylo, abych svou šanci neznemožnit se nevyužila pěkně do sytosti.
Když jsem totiž spatřila tu osobu, která mi způsobuje srdeční křeče přes dveře, dala jsem se sebevědomě na útěk a hledala důmyslnou skrýš.
Nakonec jsem za takovou pojala polici na nádobí pod dřezem.
Paní co nám umývá nádobí, se tam po pár vteřinách ocitla semnou. Z mého zcela iracionálního chování totiž zcela logicky vyhodnotila, že se přiřítila armáda Mozkomorů odhodlaná vysát z nás veškeré dobro.
Kolegyně byla toho času se střevní lapálií na toaletě a já se modlila k jejím střevům ať už, pane bože vyleze a vyřídí Gingera.
Bohužel se tak nestalo a tak jsem byla nucena svou důmyslnou skrýš opustit a postavit se té hrozivé výzvě přímé komunikace s ním, čelem.
Asi není úplně nutné dávat tu hororovou scénu do uvozovek, protože jsem mluvila jako Dory, když mluvila Velrybsky a to nevím ani, jak se píše, natož jak se mi podařilo svůj hlas nechat skákat z tóniny do tóniny, zároveň koktat a k tomu pohybovat rukama, jako by nebyly moje.
Bohužel jsem zapomněla na část jeho objednávky a má nervozita byla patrnější než, kdybych měla na čele napsáno. „Nervózní Retard“.
Neváhal a s milým úsměvem sobě vlastním pravil:
„Já jsem Vám něco provedl, že jo?“
Čímž se samozřejmě pokusil poukázat na fakt, že jsem mu nedala omáčku. Vtípek. Trvalo mi pouhých dvacet tři minut než mi to došlo, a přemluvila jsem tu opičku s roztomilými činely, která se usadila v mém mozku, aby laskavě táhla a já mohla nějak normálně reagovat.
„Hehe nehe ooo, ojííí néééé, nikdy, proč, ale to snad….“
Sežral jste moje číslo…Zmlkni mozku!
Bohužel jeho přítomnost ve mně vyvolává ještě jeden velmi nepříjemný tělesný akt, kromě nekontrolovaného pocení a lehkých obličejových záškubů.
Docela výrazně se mi klepou ruce.
Asi tak výrazně, jako bych procházela posledním stadiem Alzheimera případně měla brutální absťák na všechny drogy světa.
Omáčku jsem tedy tou asi deseticentimetrovou cestou stačila z půlky vybryndat a smířit se s faktem, že horší to být nemůže.
Omyl.
Samozřejmě, že můůůůže Pájo.
Umíš toho ještě mnohem víc se svým tělem. Ne, bohužel nejde o přemet ani dvojitý axel, ještě jsem zjistila, že mi docela slušně vypínají nohy, když jsem nervozní.
Takže jsem se tedy jakoby úplně normálně šourala restaurací a zvedla hlavu směrem k němu.
Jinak mám hlavu stydlivě sklopenou k zemi, asi tak tři centimetry nad zemí.
I spatřila jsem jeho úsměv zcela evidentně adresovaný pouze mě. Za mnou nikdo nestál, což jsem stihla otočkou hlavy o třistašedesát stupňů v sekundě zkontrolovat.
Slušně jsem se tedy pokusila mu takový hezký úsměv vrátit a ano, vypadala jsem jako Jim Carrey na heráku. Chůzi jsem pak vyměnila za takové obludné poskakování, jakoby jednu nohu jsem nechávala podivně za sebou a ta druhá zase šla moc rychle.
No co vám budu povídat, není to vůbec jednoduché být já.
Nicméně jsem ho určitě zavedla k myšlence, jestli nejsme jedna z těch restaurací, která bohulibě zaměstnává zdravotně postižené.
To totiž následně správně konstatovala kamarádka Andrea ještě téhož dne, když jsem se po práci vydala do své nové domoviny, tedy bistra WILD at heart CAFÉ na Flóře, sdělit spřízněným duším onen příšerný žážitek se sebou samou.
Tato frustrující záležitost mě provázela zbytkem týdne a všechny kamarádky, které jsem tímto dramatem oblažila, se velmi upřímně bavily.
To je milé.
Na jiné myšlenky mě zavedlo až tradiční setkání s kamarádkami a vaření dýňové polévky, která se nám opravdu povedla. To vaření a povídání s holkama, co je zná člověk dvacet sedm let z dvaceti devíti je vskutku balzámem na nervy.
Ostatně ty dvě lahve bílého asi taky
Nicméně svou roli skoro třicátnice, která se neumí chovat, jsem pojala velmi vážně a páteční mejdanový večer jsem strávila na Letné u Verči u animovaného filmu a háčkování.
Uháčkovaly jsme každá asi deset centimetrů dlouhé cosi, ale pocit jsme měly, jako bychom si uháčkovaly svetr s kapucí a dvanácti kapsama.
Do noci jsme si pak, jako opravdu dospělé ženy vyměňovaly fotky na messengeru v podobě králíků, královen z Alenky v říši divů a podobných ryze dospělých animací.
Víkend jsem si nechala pro sebe a věnovala se pouze trénování chůze a mluvení s muži.
S našim žižkovským Nguyenem z večerky jsem bez problému komunikovala i několik minut. Tak já vám nevím, kde je ten zakopanej pes.
Krásný týden.
Pavlína Sýkorová
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje vůni lesa a má ráda lidi. Libuje si v sarkasmu a je ortodoxním optimistou. Duší je hippie a slintá ve spaní. Nikdy nepochopila zlomky.
Ráda by osobně mluvila s Ježíšem Kristem.
Tyhle taky napsala:
- Rodina a Drobotina12.11.2018Můj sloupek XVIII – Ježíškova vnoučata (?)
- Tělo16.04.2018Meningoencefalitida …už nikdy!
- Společnost13.03.2018Můj sloupek XVII – Nostalgie
- Společnost27.02.2018Můj sloupek XVI – nocleženka