Views: 19
Když tuhle větu slyšela Klára poprvé, zašklebila se. Seděla na kraji postele ztemnělé ložnice. Bylo sedm hodin večer. Z klasického pokojného provozu domácnosti, kde bydlí ona, její dvě děti a morče, protože závojnatka ve skleněné kouli dávno chcípla, a psovi se zatím úspěšně brání, jí vytrhl neohlášený volný příchod otce jejích dětí.
Po rozvodu tahle momentální překvapení přestala počítat.
Ve skleněných dveřích ložnice vidí odraz z obýváku, kde malá tříletá Superstar vlítne tátovi do náručí a celkem klidně pronese „A dneska budeš na maminku hodnej, jo táto?“
Klára si marně vzpomíná, jak dlouho už má ten pocit momentálního zmrazení a tlukotu srdce, když slyší v zámku klíč.
Usměje se.
Připomene jí to pohádku o Křemílkovi a Vochomůrkovi, jak zkoušeli učesat malou vílu klacíčkama, a na nebi rval Měsíc klíč do zámku se slovy: „Pospěš si, už držím v ruce klíč…,“ a jestli bude malá víla neučesaná, tak si jí odnese černočerná tma.
Klára cítí, jak jí žaludek tuhne a připadá si jak vlčice, která přemýšlí, kam schovat vlčata.
Děti jsou ale nadšené.
Vidí tátu po dvou týdnech.
Superstar chce pustit Bulvu, co má jen tatínek na počítači.
Šestiletý Ninja se dožaduje placatého telefonu, co má taky jen tatínek.
Klára sedí dál v pološeru a zkouší se usmívat, ne, vlastně se pořád jen šklebí.
V úterý měla skoro pětihodinovou schůzku se šéfem a ještě byla večer schopná sehrát v pokojíčku bitvu s gormitama a dostala pána lesa tak, že neměl šanci. Postavila bunkr, do kterého pak nemohla a nechala si rvát vlasy, když jí Superstar česala.
Nedělá něco špatně?
Naposledy viděly děti tátu před dvěma týdny, když tu byla policie.
Nevykázali ho.
Na návrh sociální pracovnice, že Klára může s dětmi do azylového domu na pět dní zdarma, reagovala úžasem.
Minulý týden zaplatila soudní poplatky a podala žalobu.
Nic se neděje.
Ono se vlastně pořád nic neděje.
Cítí nutkání vstát a opouští přítmí ložnice.
Má vedle v místnosti svoje vlčata. Už jen ten pohled na bar, kde stojí petka s pivem jí vrací k poslednímu zážitku, kdy jí stokilová opilá masa držela v koupelně a nadávala jí. Zavře oči a myslí na to zoufalství, kdy volala svého šestiletého syna, aby jí pomohl.
Stydí se za to a nerozumí tomu.
V kuchyni se nadechne:
„Co si dáte k večeři?“
Odpověď nepřichází.
Bulva a placatý telefon vedou.
Chtěla by utéct a přemýšlí, jak se vyhnout tomu pánovi, aby se k ní v tom malém třípokojovém bytě nepřiblížil na metr.
Zkouší znovu volat vlčata:
„Dáte si kaši?“
To znamená krupičnou s hromadou čokolády. Zase nic. Už nebojuje.
V hlavě jí jedou jen dvě věci: „Hlavně, ať se neopije a hlavně, ať tu nezůstane zase tři dny jako posledně. Nebo se opije, zůstane a konečně jí praští?“
Klára hledá lžičku s obrázkem medvídka, protože s tou jedinou může Superstar jíst a nabírat tu horu čokolády. Rozbaluje padesátou vánoční figurku z celofánového obalu modré šišky.
Dnes volala paní ze sociálky.
Klára měla pocit, že jí do něčeho tlačí, ale měla by to udělat.
Už nebojuje.
Nad tatínkovým počítačem s Bulvou nemůže vyhrát. Drtí čokoládu mezi prsty, a ví, že děti tentokrát dřív, jak v deset neusnou a ráno je do školky bude muset táhnout. S tím člověkem nepromluvila od odchodu policie a návratu od sousedky ani slovo.
„Jak se asi takhle‚ společně‘ vychovávají děti?“
Včera večer přečetla pohádku o Sněhové královně.
Už jí umí zpaměti.
Malá Superstar se zvedla, držela toho svého plyšového míšu a povídá:
„Děti by neměly pít pivo, motají se potom hlavičky.“
Klára pořád čeká, kdy to přijde, kdy se konečně bude ptát na něco Ninja.
Neptá se na nic. Dělá, že je Buzz rakeťák. Potom z ničeho nic řekne:
Maminko, povídej mi o tom pejskovi, jak jsi ho měla v Londýně, a vybíral ti z koše hranolky.“
Klára si oddychne a začne vyprávět.
Pořád je ve střehu – s tím nepříjemným pocitem, kdy se jí děti zeptají:
„A maminko, co to je kurva zasraná a bezpáteřní svině, a proč to tady tatínek křičí?“
Nebo to snad začnou používat?
Ten večer jde spát s dětmi.
Ninja si přinesl kasičku a v ní má dvanáct korun.
Šetří na letenku. Chtěl by moc letět letadlem. Kláře přelétne hlavou suma soudního poplatku, který odešel z jejího účtu minulý týden.
Ten celý večer je hořkokyselý.
Jak má svému synovi vysvětlit, že možná všechno co má, půjde právníkovi a soudu?
Nevysvětlí.
Nějak to vymyslí.
Jen doufá, že ten člověk ráno odjede.
Potřebovala by vyčistit hlavu.
Rozvod byla věc jedna. Společné jmění manželů je věc druhá. Zkoušela se odreagovat o víkendu. Šla plavat, projela po dlouhé době auto, to miluje. Vlezla s kamarádkou a kamarádem do baru. Myslela, že ví, jak ten večer s kamarádem dopadne, ale tentokrát to neudělala.
Vlastně ani neví, proč.
Venku padá sníh.
Klára nemůže spát. To nejdůležitější, co má, oddychuje klidně vedle ní. Tak jednou za noc se ozve „Mamíííí???“ Tiše řekne, že je tam.
Malá Superstar o tom asi ani neví.
Chtěla by moc konec.
Zavřít dveře, oddechnout si, usmát se… Normálně žít.
Ve dvě ráno si vzpomene na schovanou černou látkovou taštičku, v které je jeden klíč.
Má ho od kamarádky. Může ho použít.
Kdykoli.
Zatím to ale neudělala.
Ale slíbila, že při další návštěvě policie to změní.
Strčí ten klíč do cizího zámku, aby z lesa nepřiběhla černočerná tma a nesežrala jí i její děti.
Katka Kapičková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
- Komerce02.12.2024Kojení doma i na veřejnosti: Jak si ulehčit život díky vhodnému oblečení
- Komerce24.11.2024Porovnání menstruačních kalhotek: Co nabízí český výrobce Ecomodi?
- Tělo09.09.2024Jak menstruační cyklus ovlivňuj váš výkon při tréninku?
- Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému