Views: 75
Dneska měli u nás v práci sraz kreténi. Nikdo jim neřekl, že je to časově omezená akce, takže se trousili celý den. Asi se svolávali na Facebooku nebo se množili v okapové rouře za barákem. Jinak to není možné, že jich je tolik. U brány stál jejich hlavní kápo a každému rozdával heliový balonek nafouknutý jejich egem.
Nesli si ho hrdě v pravici jak pochodeň jejich vlastní pravdy, když vstupovali a v levici si odnášeli můj vlastní skalp, když odcházeli.
Jediné, co jsem nepochopila je, jak je možné, že jeden jájíček snese v jeden den na tak malém prostoru, jakým je má skromná kancelář další jájíčky, kteří navíc se svým já vyplní každou skulinu místnosti a vydýchají každý milimetr krychlový vzduchu. Zdá se, že velkolepé entrée má i svou vlastní kapelu. Je to kvartet permoníků s kladívečky a buší do mé čelní kosti ve zběsilém rytmu.
Vzhledem k tomu, že každým dnem očekávám kontrolu bezpečnosti práce, je to jen malá epizodka, jen drobounké předpeklí toho, co přijde. Dávno již tomu, co jsem se bála, zda mám v pořádku papíry a děsila se okamžiku, kdy přijde inspektor a někdo se zrovna opaří kávou, nebo si hasičákem podloží mokrý deštník. Chvíli jsem byla i ve stresu z jednoho pracovníka, který si pitný režim vysvětluje po svém a po návratu z metadonové kliniky nás ujišťuje, že máme být rádi, že jenom pije a to jen když je ve stresu. Jinak se mu totiž klepou ruce. Několik dní jsem strávila sepisováním lejster, kterým sama nerozumím, ale uplatnila jsem svůj vypravěčský talent.
Při minulé kontrole byl můj provozní řád skladu shledán velmi osobitým a doporučen pro vydání v knižní podobě.
Ale i já mám slabší stránky. Třeba elektrice nerozumím vůbec. To mi ovšem nezabrání čas od času něco spravit. Naposledy to byla prodlužovačka, která funguje po mém poměrně excentrickém odstranění přebytečné izolace a přehození drátů podle estetických měřítek. Ta elektrikářova duha očividně nefungovala, nebo mě nemá rád. Jinak netuším, proč se mě tím zapojením pokusil zabít. Když se tak kolem sebe rozhlížím, bude má prodlužovačka, kterou jsem pro jistotu uložila do mělkého hrobu na zahradě to nejmenší, pokud ji vyhrabe toulavý pes.
Kočka zase přibrala.
Krom váhy přibrala i druhou ke hře o židli. Znáte to. Vždycky je o jednu židli méně, než je soutěžících. Na povel si všichni sednou, kdo nestihne volnou židli, vypadává. Až na to, že tady je židle pouze jedna a zalehnou ji kočky, kdykoliv se zvednu já. Dělám, že je nevidím a snažím si sednout. Dělají, že mne nevidí a neuhnou. Vyměknu já a jdu dělat něco jiného a jinam. Stejně mi zase židli zalehnou, až se zvednu podruhé a celá blbá hra začne na novo. Aby nebyla nuda, ještě tohle hrajeme o scanner a o tiskárnu. Když mě přestanou bavit, vyhodím je oknem. Vrátí se druhým, protože vždycky na nějakou kolegyni zaberou ty jejich jakože smutné škemrající ksichtíky a nakřáplé mňoukání připomínající řetězovou pilu na poškozené magnetofonové pásce.
Do našeho firemního panoptika patří i řidič zásilkové společnosti.
Přeci jen už víme, co si k sobě můžeme dovolit, takže mi každé odpoledne vtrhne do kanclu a na místo pozdravu zařve:“ A tenhle vo buzerantech znáte?“
Máme toho hodně společného, například oba jsme na chlapy. Říkají mu princezna, ale je to spíš princ. Vozí v autě v držáku na kelímek s kávou květinu. Připomíná mi malého prince, co se staral o svou růži pod poklopem. Až na to, že tohle princátko měří dva metry, váží dva metráky a místo planety má bílou dodávku.
V lékárničce mám Jamesona.
Loni jsem ho použila, když jsem šlápla nohou na rezatý hřebík, co koukal z palety. Manžel mi ho blahosklonně půjčil, protože když viděl mou krvácející nohu, musel se honem rozhodnout, jak zachránit, co se dá. Dal mi Jamesona. Toho totiž nikdo nepije. Je to burbon, takže jsem krvácela a za chvíli i lepila. Nevím, co je všechno obsahem lékárničky, takže tam mám schovaný i pleťový korektor. Jestli jste si někdy uřízli třeba prst, nebo měli na čele pupínek, víte, že to druhé je prokazatelně horší. Vlastně tam mám i tabulku čokolády, chladivý gel na štípance, krém na ruce a pilník na nehty. Když jsem si tenkrát tím rezatým hřebíkem zničila s chodidlem i novou botu, přihodila jsem i vteřinové lepidlo. Takhle vybavenou lékárničku ještě neviděli.
Ale co, už jsem ustála i horší věci a přišla o víc.
Mám jistotu, že mi vždycky zbudou ty dvě obézní kočky a neochvějná víra v dobré konce. A taky, že ta nejhorší i nejkrásnější minuta má jen šedesát vteřin.
A naděje, že se probudíte do lepšího dne, umírá poslední.
ToraToraTora
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Má ráda humor, život a kombinaci obojího. Miluje východ slunce a palačinky. Nesnáší formuláře, duševní malost a jogurt k snídani.
Ráda by se osobně setkala s Kopčemem a Veverčákem.„Neměli ponětí, jak se zeměkoule koulí, ale měli super fígly na mamuty.Jeden nikdy neví“.
Tyhle taky napsala:
Dům a Byt18.06.2019O šípkových růžích
Tělo13.06.2019Nic vás tak neochladí jako to, co vás zahřeje
Společnost08.06.2019Všechny vůně léta
Rodina a Drobotina24.05.2019Záhady kolem nás
