Views: 17
Bojíte se rádi? Já ne!! Nikdy jsem se nebála ráda, nemám ráda horory, nesnáším lekací filmy a podobné ptákoviny, protože mám obavu, že se počůrám, nebo něco horšího.
Nevidím žádnou zábavu na tom, když je člověk vyklepaný jako startka a bojí se i vlastního stínu.
Nebafám na lidi, protože mi to přijde úchylné a nebezpečné.
Vyděšena útočím na zdroj, bez ohledu na to, kdo to je, nebo zdřevěním.
Můj poslední neuvážený počin v tomto ohledu bylo přečtení knihy „Tichá hrůza“, kdy jsem po vstřebání povídky „Malý vrah“, téměř zkolabovala po té, co se můj malý bráška, který již od narození postrádá veškerý pigment, takže při rozčilení připomíná rajský protlak, v noci v postýlce probudil, postavil se a rozčílil se.
Byl mu rok.
Mě dvanáct.
Málem mě to zabilo a nemohla jsem se pohnout asi…no dlouho.
Od té doby se hororům psaným či jiným, vyhýbám.
Až do včerejška.
Navečer jsem svižně poletovala po domě, vyprázdnila dřez, sesbírala peřiny a jsa v baráčku sama jen s tatínkem, užívala jsem si večerní pohodičku.
Kávička, práce a připravený článek od Tory.
Ještě mě vyrušil Ječmen, který měl intenzívní potřebu jít na balkón.
Pustila jsem ho tam a zanořila se do článku.
Dlužno říci, milá Toro, že článek o Býčí skále je brilatní a já ani nedýchala. Vážně skvěle napsané.
Nicméně, předložila jsi materiál srabíkovi, který se od poloviny článku začal po každé větě ohlížet.
Bála jsem se už od začátku, ale ke konci už jsem měla pod stolem nohy jako vánočku a oči jako Hurvínek.
Dorazila jsi mě tím mrazením.
Fajn.
Jala jsem se hledat obrázky, které budou hezky tajemné, a k jednomu jsem přidala lebku.
Nemám lebky ráda, bojím se jich od mala, ale přemohla jsem se v zájmu skvělého textu.
Našla jsem pěknou volně ke stažení.
Pomohl mi pak Photoshop.
Zrovna, když jsem se potom zadívala na jiný obrázek Býčí skály a shledala, že na něm jasně vidím cosi, čeho jsem se sama v kontextu s vyprávěným v článku lekla, ozvalo se z mého počítače, kde jsem si debil, ještě dala nahlas bedny, protože jsem se snažila před tím neúspěšně spojit přes skype s Mkankou, hlasité HELP ME !!!!!!!!
V tu chvíli se ovšem taky Ječmen, kterého jsem zapomněla na tom balkóně, rozhodl jít dovnitř, pověsil se na sklo u dveří, zadníma nohama drápal kovovou římsičku a čučel dovnitř z té tmy. Jelikož je černý, měl vidět jenom oči.
A JÁ ZDŘEVĚNĚLA.
Dost se divím, že se za tu dobu, co jsem se nebyla schopná pohnout, do mě nedal červotoč.
Civěla jsem jen očima střídavě na komp, kde se na mě díval umrlec a střídavě na dveře balkonu, kde čuměl druhý.
No, Ječmena jsem identifikovala, když jsem se mi obnovil krevní oběh.
Dokonce jsem ho tam vyfotila.
Tohle je foceno s bleskem. Kdyby mu ty oči svítily fakt takhle, tak se mnou může Tomáš ráno klidně zatopit. To bych nerozchodila. Svítily trochu míň, ale stačilo to.
Pak jsem i zjistila, že jsem při hledání té lebky spustila nějaké blbé stránky, nebo blog, nebo co to bylo, kde postupně naběhla ukázka z nějakého hororu.
Ještě po cestě do koupelny, jsem porozsvěcela co dalo.
Je 0:30.
Lampičku dneska zhasínat asi nebudu.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.