Přeji vám krásné, teploučké pondělí. V tomhle božím počasí, kdy člověk ráno otevře oko a ledva ho rozlepí, už aby si vzal sluneční brýle, snad ani nevadí, že je první pracovní den.
Tahle ranní káva ale má mít nejen slunečný, strašně usměvavý a co nejvíc pohodový podtext.
Vlastně vůbec není o tom, že jsme hned v pátek s Johankou, která si, jak už víte, pomalu zvyká na přesazení do Kerska natrvalo, vyrazily do lesa na kolech, hledaly a nakonec i našly kančí jezírka, nacpaly si zažívání lesními jahodami, představila jsem Johanku Hromburácovi, kterému někdo ukradl ten prstýnek, co jsem mu dala, ale jemu to nevadí a byl zjevně rád, že má o kamarádku víc.
A není v jádru ani o tom, jak moje dítko prvně a velice statečně rajtovalo po zahradě se sekačkou, aby pak na dvě hodiny opět odešlo jen tak se projít a tentokrát i našlo cestu domů.
Není ani o mém poznání, že moje nemladší dcera, je vlastně chvílemi jsa Blíženec, také skutečný samotář, kterého evidentně lákají procházky přírodou a posedávání o samotě u ohrady s koníky.
Není ani o tom, že jsme na kola vyrazily i v sobotu, ale musely jsme se vrátit, protože nás tak neskutečně z toho předešlého dne a výletu k jezírkům, bolely zadnice, že se na nich prostě nedalo sedět.
Ani o tom, kterak jsme včera hloubili v rámci rodinné brigády 150 děr, do kterých jsme vsadili 150 tújí, čímž tady končíme s tújemi, které nyní lemují celý pozemek.
Dnešní káva neměla být ani o tom, že se Johance skutečně očividně do Prahy nechtělo, což mě nesmírně blaží, ale v neděli příští se už dočká, protože to je den „D“ a její nový pokoj už neosiří.
Tahle ranní káva je vlastně věnovaná Tomášovu taťkovi.
Když jsme sem s Tomem původně na pár týdnů před Vánoci šli, byl jeho táta ve svých 93 letech po úrazu a po zlomenině krčku.
Odmítli jsme doléčení v LDN, přesunuli se sem a doufali, že se snad zlepší.
Popravdě, moje babička na zlomeninu krčku zemřela.
Od úrazu Tomova táty uplynulo přesně šest měsíců.
Když jsem na něho včera ráno koukala, jak si natáhl montérky, flanelovou košili a pracovní pevnou obuv, jsa rozhodnut, že pomůže při kopání děr na túje, vzpomněla jsem si, jak jsme ho přivezli.
Ležícího, velice vyčerpaného, neduživého…
Byli jsme vděčni všem, kteří s námi spolupracovali, pomohli sehnat židli zvanou gramofon, chodítko, berle … ráda bych poděkovala Calypso, Tomanovi a dalším za obrovskou podporu, hromady telefonátů, spoustu dobrých rad a intervencí na mnoha místech.
Jestli jsem osobně věřila, že se postaví na nohy a bude zase běhat jako loni, když jsem vám přihrála jeho neuvěřitelné vyprávění?
Já doufala, ale přesvědčení v tom nebylo.
Vzpomínáte, když jsem ho v kuchyni holila, protože na to neměl sílu?
Jak jsme se radovali, že přešel kuchyň s chodítkem?
Sice vzal včera ze zahrady zpátečku po pěti minutách a přehodnotil oblečení i množství fyzické námahy, neb při pohledu na teploměr bylo jasné, že to v těch botách s kožíškem dlouho fungovat nebude, ale vyrazil na zpět v zápětí, když lehce pozměnil šatník.
Dívala jsem se, jak nosí nářadí a jak soudně položil kovovou palici a omezil se lehčí nástroje, které podával, nebo posedával ve stínu.
Nezapomněl mi připomenout buchty v troubě, s Johankou probral otázky startování sekačky, přivezl prázdnou popelnici a Tomovi dal pár dobrých rad ohledně fólie pod túje…
Ve finále, když jsem si k němu sedla, protože kladivo, kterým jsem třískala do trubky, abych Tomovi vyhloubila ony ďoury, už bylo moc těžké, prohlásil táta, že když teda nemůže mlátit tloukem do trubky, že nás všechny zve v úterý na oběd do Hájenky, aby byl taky užitečný.
Vždycky, když mám teď nějaký problém, třeba jsem nastydlá, nebo mě něco trápí, nebo mám nízký tlak a dělá se mi mdlo, nebo se v noci vzbudím po ošklivém snu a mám dojem, že mi něco je, protože od nervů nemůžu spát a klepu se jako drahý pes, když se začnu o sebe obávat, protože mi nějak moc bouchá srdíčko a připomenu si fakt, že už vlastně nebydlíme 500 metrů od nemocnice, sejdu schody a nakouknu do jeho komůrky, kde si spokojeně oddechuje po tom, co slupnul talíř škvarků, dal si kafe s koláčem nebo buchtou a řeknu si, že jsem pako.
Pan Ing. Lumír Žebrák, CSc., narozen 31.12.1921 je pan Zázrak.
Pro mě určitě.
Musí člověk prožít válku, být totálně nasazený v lágru, musí kolem něho padat bomby, aby měl pak tak neuvěřitelnou schopnost seberegenerace a takovou vůli žít?
Mějte krásný den, mějte se hezky a užívejte si sluníčko. 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
