Ano nebo ne?  Opravdu těžká otázka. Nevím, je-li sobecké nebo dokonce srabácké nechat si dobrovolně vzít život a ukončit mnohdy kruté bolesti, nevědomost žití, nebo například odejít z komatu za souhlasu těch, které milujeme…?

Máme vůbec právo na to, nechat se zabít a utéct tak vlastnímu osudu, nebo karmickým dluhům, které se projevily možná právě touto formou?

A jestli ANO, nehrozí nám (možná jen nám, kteří na karmu a tak podobně věří), že si tyto věci a zatížení z minulých životů poneseme dál, místo toho, abychom se jich tímto procesem zbavili a očistili tak svou duši?

A jestli NE, jestli to nejsme ani my sami, kdo může rozhodovat o tom, jestli žít či nikoli, kdo tedy?

Nevím, nevím. Když se mi vybaví obrázky starých nemohoucích lidí, kteří víc, než radostí ze života trpí v bolestech, napadá mě jestli je to tak správně, jestli by nebylo jednodušší, lidštější,  nechat ubohou schránku která trpí, důstojně odejít..

Nemám osobní zkušenost s lidmi, kteří by doslova trpěli, ale znám pár těch, kteří se starali o své blízké až do doby jejich velmi nepříjemného a smutného odchodu.

My měli doma jen prababičku, se kterou byla legrace až jejího konce.
Pravda, šouplo jí, a to, že je nejveselejší babča v okolí už jí hlava nebrala a my si jí po té, co ji v LDN jen nadopovali uspávacími prostředky, vzali k sobě.  Juchala vesele a dokonce se naučila znovu chodit. Po pár měsících mamce oznámila sociálka, že ji vezmou Johanku, pokud nedá babičku do ústavu…nechci rozvádět…

(pozn.rozvedeno v jiném článku).

Myslím, že k ní byl život nakonec velkorysý a odešla statečně.

Po tom, co se jí úspěšně podařilo vyhrát bitvu na schodech v domově důchodců, pro normální babičky, kam šla zcela čiperná, a zlomit si krček, dostala embolku a odešla. Statečně, rychle a po vyhrané bitvě…

Ovšem, bez větších bolestí…

Když se jen na malý okamžik pokusím vžít do situace člověka, který se za jakýchkoliv okolností ocitne upoután na lůžko, po autonehodě, vážné nemoci, tragédii…

Bez paměti, bez nohou, nehybný..

Nad sebou lidi, kteří s ustaranými pohledy svraštěnými čely, orosenými pohledy, věští dobrou budoucnost a… sami jí nevěří..

Nevím, nejsem si jistá, jestli by v situacích těžkých tak, že i má představa je krátká, nebylo jednoduší ulehčit.

Těm, kteří trpí možná víc, než samotný pacient. Než ten, který ví možná lépe než ti, kteří nad ním dnem i nocí dlí, že „nahoře“ by mu bylo líp.

Kde je hranice?

Kdo má směrnici pro TU chvíli kdy je „správně“ sáhnout po smrtící injekci a „pomoci“ tomu, kdo o to možná ani neprosí, protože je možná už tak jinde, že ani nemá sílu nebo možnost svobodně říci „ano, chci zemřít…“

A jaké to vlastně musí být pro blízké, kteří stojí před takovým rozhodnutím?
 

V jaké fázi musí být náš milovaný abychom my sami řekli ANO, nechme jej zemřít.. Je mi příšerně jen si představím, jaké to musí být…

Taková bezmoc, taková rezignace, takové rozhodnutí.

Šílená představa s palbou pocitů a vzpomínek…

Na druhé straně představa, že šance na vyléčení nebo dokonce přežití, jsou mizivé nebo dokonce žádné, je stejně zdrcující a příšerná, jako že budu nucena takto přemýšlet, ať jako samotný pacient nebo jako ten, který mě miluje …

Stále nevím, nejsem zastáncem ani odpůrcem této možnosti a pevně doufám, že ani já ani nikdo z mých milovaných či blízkých touto „Sofiinou volbou“ neprojde, a že ani nepřijde chvíle…

Tak jako tak život je dar a ať v něm projdeme čímkoliv, poslední co bychom měli, je přestat VĚŘIT..

Jsou chvíle, kdy může má věta působit jako hloupé klišé, to vím, ale i tak nám nebude v životě nic svatější, než život sám.

A bít se za něj je jediná bitva, ze které můžeme živí či naopak,  vyjít jako hrdinové…

Pavlína

[sexy_author_bio]