Nechci vám tímto textem pokazit advent a pochybuji, že by takový pocit někdo měl. Chtěla bych vám ho vylepšit. Není to tip. Snad je to návrh, prosba. Člověk nemusí být hrdina, aby pomohl přežít. A nemusí být ani lékař. A nemusí ani nikam jet. A nemusí vůbec riskovat. A dokonce může být sám dítě…

Vyhnu se odborným termínům, složitému nahlížení do statistik a nebudu vás unavovat čísly, která jsou neskutečně smutná.

Povím vám, jak to cítím, a je to prosté.

Když bychom si na chvíli odmysleli hranice, které dělí jednotlivé státy, když bychom si odmysleli vzdálenost, která nás dělí od zemí, kam se asi nikdy nepodíváme, když bychom si odmysleli všechno technické, co by nám zbylo?

Jedna plocha, jedna planeta a na ní vedle zvířat a rostlin jeden lidský druh.

Člověk – lidé.

Na jednom prostoru, jedné kulaté věci, která letí vesmírem, který nemá konce.

V souvislosti s předpovědí na rok 2017 jsem zmínila, že každá společnost se skládá z jednotlivců.

Společnosti složené z jednotlivců tvoří pak veškerý lidský druh na jednom společném prostoru.

Každý jeden z nás je člověk.

A žije. Zatím.

Fakt, že žijeme tady, že sedíme u svých počítačů a já píšu, vy čtete, já pak půjdu vařit oběd, zavolám si se svými dětmi, ujistím se, že jsou v pořádku, zavolám své mámě, a ona bude také v pořádku, večer si pustím televizi, budu v teple, budu přemýšlet, co uvařím zítra a jestli není třeba nakoupit, pak se zamyslím, jestli mám všechny dárky a jestli by nebylo dobře někomu něco přikoupit, jestli bude na Štědrý den dost jídla na stole …. zatímco jiná matka se omezí jen na to, zdali její dítě bude 24.12. ještě naživu … to není něco, za co bychom měli cítit vinu.

Ne, není smysluplné se stydět za to, že zatímco nás trápí jestli šest druhů cukroví je dost, když někdo, někde … to není naše vina.

ČLOVĚK NEMŮŽE ZA TO, KDE SE NARODIL!!!

….a zopakuji to, aby to doznělo… člověk nemůže za to, kde se narodil.

Žádný člověk. Žádné dítě.

Jedna placatá věc ve vesmíru a na ní život.

Lidský život.

Jak se asi cítí člověk, který skočí do vody a vytáhne neznámé tonoucí dítě?

Jak se cítí lékař po úspěšné operaci neznámého člověka?

Jak se cítí hasič, který právě vynesl z hořícího domu dvě cizí děti?

Jak se cítí záchranář, který právě resuscitoval neznámou ženu po havárii?

Jak se asi cítí dítě, které se právě dozvědělo, že někdo koupil zrovna jeho hadrovou panenku, kterou mnoho hodin šilo v naději, že když si ji někdo neznámý koupí, dostane jiné cizí dítě šanci žít?

Jak se cítí ten, kdo takovou panenku právě pořídil?

Několik kliků na počítači v teple svého domova a člověk do tří do rána nespí, protože myslí hned na dvě děti najednou, které nikdy neviděl, nikdy neuvidí a přes to má najednou dojem, že snad nemohl na Vánoce udělat nic silnějšího, lepšího, smysluplnějšího, lidštějšího…

Pokusil se zachránit život nějakému dítěti.

A dalšímu neznámému dítěti dal úplně stejný pocit.

Adopce panenek

Nenasadila jsem svůj život, neriskovala jsem nic pro záchranu cizího života, a přesto … možná … někde … nesmírně daleko … nějaké dítě … nějaká máma …

Své životy tady i kdesi velmi daleko, ale na téhle jedné planetě nasazují jiní.

Každý den.

Jenom proto, aby někdo cizí žil.

Ani spalničky, ani malárie, ani hlad, ani jakákoli nemoc nezabíjí tak efektivně, jako lhostejnost.

Ale člověk, ta nejvyšší forma života na Zemi má i jiné vlastnosti.

Empatii, soucit, schopnost oběti, nezištnost a lásku.

Vybírala jsem panenku podle jména.

Upoutala mě Erika I.

Asi asociace s energií ochoty pomoci.

Už je na cestě.

Pokud dorazí do Vánoc, bude mít pod stromečkem zvláštní místo.

Ač nebude pro nikoho z přítomných, a je to „jen“ kus látky, bude to mezi balíčky dárek s nevyšší možnou hodnotou.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]