Views: 28
Kdybychom nechali babičku v LDN, kde se z ní za pár týdnů stal klasický „ležák“, patrně bychom brzy stáli před nepříjemnou myšlenkou, kterou rozvádí Pavlína v článku o eutanazii. Byla to víra, jakýsi vděk starému člověku a dílem i lidská povinnost, co člověka žene k tomu, nenechat to tak…
Jen abyste byli v obraze
Bavíme se tu o té babičce, kterou tak často zmiňuji v článcích o magii, receptech na krásné vlasy, vycházkách po staré Praze, povídání o historii i onom bezpečnostním vodítku, které se stalo nedílnou součástí mého raného dětství na Národní třídě.
Ano, to je ta babička.
Babička Anička. Ryba, jejíž manžel nebyl nikdo jiný, než dědeček s pohádkami o tygrech…
Může se někdo divit, že s ohledem na to všechno je celkem nemyslitelné, zapomenout?
Dokud bydlela babička v domě s pečovatelskou službou, která spočívala v tom, že dvakrát denně u ní zazvonila paní pečovatelka, jestli babička něco nepotřebuje, bylo to v pohodě. Měli jsme to kousek a chodili jsme k ní rádi. Byla to vlastně psina.
Babička v průběhu času lapla roztomilou sklerózu, která se projevovala tím, že kupříkladu nabízela jogurty, na kterých bylo datum spotřeby loni, nebo předložila šunčičku ve zdravé lesní barvě, se slovy „včera jsem ji kupovala“.
Fakt, že mezi včera a dnes uběhlo půl roku a nebýt toho, že šunka byla zavřená v lednici, uběhla by ona, babička rozkošně neregistrovala.
Při našich návštěvách dlouze a s přirozenou schopností dramatizovat události tak, že už jí chyběla jen lebka v dlani a klasický dotaz, vyprávěla, jak jí po pokoji včera chodila hlava.
Ta měla v hubě její klíče od bytu a nedala se chytit.
Na prádle měla babička visačky se svým jménem a na skříních visací zámky. Pokud skříň otevřela, vykoukla cedulka s nápisem „Už zase mi kradeš utěrky, parchante? Vím, kdo jsi!“
Bylo to úsměvné.
Jen ovšem do té doby, než onu paní pečovatelku obvinila, že se se svým milencem chodí koupat do její vany, maje důmyslně zamaskovaný vchod mezi zásuvkou a pračkou, a že babička se kvůli tomu nemůže ani umýt. Pečovatelce pak odmítala otevřít se slovy: „Jdi se koupat jinam, ty potvoro.“
Následovala cesta do LDN.
Nerada bych z čehokoli obvinila personál léčebny, ale přišlo mi divné, že se babička během cca tří týdnů změnila z čiperné, leč lehce popletené osoby na bezduchého ležáka na plenách, který už nic nevypráví a během návštěvy se dvakrát počůrá a čtyřikrát usne.
Pojala jsem podezření, že vedle prášků na tlak bere babička i léky, které nemusí, a které ji mají znehybnit. Bylo mi to líto. Hodně mi v životě s dědou dali a měla jsem pocit, že takovýhle konec jí z morálních důvodů dopřát nechci. Byla jsem hodně akční.
Přesun do domácí péče šel překvapivě rychle
Nikdo mi problémy nedělal a léčebna mi vyšla maximálně vstříc. Během dvou dnů jsem sehnala invalidní vozíček, dojednala s naším doktorem návštěvy a nechala si napsat pleny i prášky, které doporučila lékařka z LDN.
Babička šupajdila do připravené postýlky v kuchyni, oddělené jak od obýváku, tak i od dětského pokoje. Johance bylo tou dobou sedm měsíců tuším. Byla jsem tedy celý den doma.
Humorné momenty, které nám babička připravovala s nebývalou aktivitou, by vydaly na pět článků. Lze říci, že jsem měla v tu dobu dvě malá děcka.
Spolu s panem doktorem jsme pomalu vysazovali megadávky Rohypnolu.
Babička ožila.
Pleny sice ještě zůstaly, což moc nevadilo, neb na doma jsem je dávala i Johaně. Ne, není to nic zlého, prostě v rámci úspory měly obě holky stejné, přičemž Johanka měla jednu plínu jako kombinézu, což jí na lezení doma úplně stačilo.
Zanedlouho lezla po bytě i babička.
Tahanice o hračky a boj při rozdávání přesnídávky nebudu popisovat, ale byla to švanda. Babička měla jednodušší učení v tom, že byla větší. Naučila se tak otevírat dveře pokojů dřív, než Johanka, ale čile spolupracovaly.
„Já chci nějaké peníze“ vybalila na mě jednou po ránu babička po té, co jsem jí z pod polštáře vydolovala rozválcované vejce na tvrdo od večera.
„Babičko, tvůj důchod jde na prášky, na pleny, na doktora, na jídlo…“
„A přece jsou moje!“
Došlo mi, že babička jaksi ožila i duševně a část příštího důchodu jí dala do ruky.
„Vždyť já to pro sebe nechci“, pravila babička spiklenecky a já se cítila dobře.
Jsou to jen peníze, uklidňovala jsem se zničeně o pár dnů později.
To když nám babička v dobré víře rozdělila dvoutisícovku na několik dílů, přičemž každý zhruba centimetrový odtržek lihovou fixou opatřila jménem.
„Mám pro vás překvapení,“ švitořila podávajíc nám útržky bankovky.
„A ještě něco z vkladní knížky“ Vytrhané listy popsané částkami a jmény.
Byly právě tři ráno.
„Nooo tak jsi, babi moc hodná.To jsme ti všichni vděční. Hned zítra si za to něco koupím“.
(Osminu rohlíku mi snad prodaj) musela jsem se smát.
Rozcupovaný dvoulitr nepotěší, pravda, ale babiččina ryzí radost ano.
„A za to mi řekni, kolik je tady těch puntíků,“ ukázala na kropenatý vzor povlaku na peřinu.
„Osm set dvacet sedm, babi, a spi už. A díky za překvapení, jsi moc hodná.“
„Za málo, a šetři!“ zvolala a spokojeně to zařízla.
Babička nebývale prospívala.
Asi tak stejně rychle jako Johanka se začala stavět podél nábytku, později se pouštěla a přešla celou místnost.
Když to shrnu, babička se z ležáka, kterému krutě předpovídali v LDN pár měsíců, stala za půl roku znovu chodící, čipernou, leč stále popletenou babičkou, jakou jsme znali dřív.
Mamka jí sehnala takové chodítko, kterého se člověk drží a ono s ním jezdí.
To bylo bezvadné. S kočárkem a babičkou jsem chodila i na procházky. Pleny pomalu odbourávaly obě. Už je měly jen na noc.
Babička se přes den vyhřívala na zahrádce, oslovovala kolemjdoucí, pojídala pribináčky a bavila se tím, že do záhonků zahrabávala propisovačky na horší časy.
Maje k dispozici chodítko a nezamčenou branku, zatoužila následovat Emila Holuba.
„Jestli hledáte babičku, tak šupajdí k Okrouhlíku“, volají na mě jeden děti.
Okrouhlík má sklon mnoho stupňů. Jinými slovy, je to krpál, kterému jsme jako děti, když ještě padal sníh a sáňkovalo se, říkali „smrťák“
Před očima se mi zjevil obrázek babičky vlající za chodítkem směrem k plotu Výzkumného útavu pod Okrouhlíkem. Už jsem ji viděla zavěšenou na plaňce.
Naštěstí se zdržela pojídáním ostružin.
Pořídili jsme branku na zamykání.
Měla jsem radost, jak mi obě „děti“ pěkně prospívají. U babičky to byl podle lékaře zázrak, u Johanky přirozený vývoj…
Buď přestárlá babička, nebo batole!!
Radost z pečovatelských úspěchů mi zkazila sociální pracovnice. Navštívila náš byt, skoukla babiččino lůžko v kuchyni a poptala se, kde mám potraviny pro ni a pro Johanku, i co svačí a obědvá.
Prakticky jedly obě totéž v rámci stravitelnosti, neb jsem vyhodnotila, že babiččin žaludek bude stejně choulostivý jako zažívání malého děcka. Navíc, netuším, proč bych oddělovat potraviny pro batole a pro babičku.
Ani slovo o zásluhách, ani slovo o tom, že pečuji o babičku místo toho, abych ji někam odložila.
„Pokud babičku nedáte do péče jinam, odebereme vám batole. Hygienicky se to neslučuje. Vyberte si!“ Nelžu, tohle vážně řekla.
„PROSÍM?“
Ochotně to zopakovala.
Trochu jsme se pohádaly.
Myslím, že jsem jí řekla něco o tom, že její chápání rodiny asi chápe jen ona a zeptala se jí zdali svou matku například, hodlá jednou hodit přes plot, až zestárne a podobně.
Také si vzpomínám, že co do srovnání, padla i nějaká drůbež. Nebylo mi to k ničemu, pochopitelně.
„Jestli mě dáte jinam, tak hned skočím z okna,“ pravila babička po té zprávě.
„Babičko, jsi v přízemí, to si maximálně zlámeš nohu,“ snažila jsem ji rozesmát.
„Tak já skočim dvakrát!“
Tahle hláška, mimochodem, přežila babičku dodnes a je v rodině velmi frekventovaná.
Volit jsem musela.
Bohužel. S pomocí maminky i obvodního pana doktora, který ochotně jezdil mimo ordinační hodiny a dokonce i o víkendu, a který nám ohromně fandil, jsme babičce sehnali soukromý domov Na Dlážděnce. Přijali ji velmi vlídně. Způsob péče i program se nám líbil.
Babičku jsme sem ale dávali již plně soběstačnou.
Na tom jsem trvala s tím, že pokud to nestihneme a ta nána přijde dřív, než je záhodno, umlátim jí klackem a zakopu na zahradě.
Stihli jsme to.
Když jsem si babičku brala z LDN, jen ležela, čůrala i kakala do plen, bylo zapotřebí ji krmit a jen spala.
Na Dlážděnku jsme dávali starou paní o holi, která se sama dokázala najíst, dojít na toaletu a trochu zpomaleně, ale vcelku normálně myslela i komunikovala.
Byla to naše osobní výhra a dobrý pocit. Ale současně pocit křivdy a zklamání.
Naštěstí se babičce v domě líbilo.
Po půl roce si bojovně vyprovokovaná babička, ve snaze majznout jinou babičku holí po zádech, při tahanici o nanukový moučník na schodech, zlomila krček.
Zemřela při převozu do nemocnice na embolku. Rychle.
„Nic si z toho nedělejte,“ komentoval to pan doktor.
„Udělali jste pro ni hrozně moc. Prodloužili jste jí život. Berte to tak, že nezemřela někde potupně pokakaná, ale statečně v boji,“ řekl.
Tohle je zpátky 13 let a já doufám, že se s podobným názorem sociálních pracovníků už nikdy nesetkám.
Michaela
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.