Od 15. Ledna se v celé republice rozběhly oficiálně zápisy prvňáčků do prvních tříd. Média nás zásobují reportážemi ze stanových městeček před nejlepšími a nejžádanějšími školami v okresních městech zatímco vesnické malotřídky skomírají na pokraji zájmu. Tohle období jsem nikdy nijak zvlášť neprožívala. 

U zápisu se oproti tomu vždycky našli tací, kteří celé odpoledne brali málem jako obřízku či maturitu. Sešla se celá rodina, rodiče, prarodiče s kamerou, foťákem a ve slavnostním oblečení. Všichni zářili jak vánoční stromeček a vsadím se, že ze školy šli rovnou do cukrárny završit celý sváteční den.

Vlastně to bylo milé.

Já jsem spíš pro oslavy, až dítko ve škole něco ukáže, pakliže tedy bude co slavit. A vzhledem k tomu, že jsem nikdy nehlásila děti do nějaké prestižní školičky pro malé Einsteiny, tak byl zápis vždy jakousi povinnou rozcvičkou, aby bylo úřadu učiněno za dobře a neřeklo se, že to máme na háku.

Zatímco zapisované dítě předvádělo, jak umí zavázat tkaničku a paní učitelka z něho dojila básničku, vyplnila jsem několik formulářů, ukázala občanku, rodný list a šlo se domů.

Ke cti syna musím dodat, že projevil skutečnou odolnost a básničku jsme z něj nedostali. Jen tak zlostně koulel očima a přestal mluvit docela. Prostě si vzal bundu, natáhl čepici a čekal, až pochopíme, že tohle je konec a jdeme domů.

Paní učitelka tak před něj ještě narychlo šoupla alespoň botku s tkaničkou, kterou zavázal a prostě odešel.

Musím říct, že tohle má po mě.

Jenže mě poznamenaly poměry školky na malé vesnici. Věděla jsem, že učitelka u zápisu je dobrá kmoška uklízečky ze školky a s tou jsem již první rok školky vykopala válečnou sekeru. Komunikovat s ní bylo prostě nemyslitelné. Ani nabízeným koblížkem mne neopila.

Hrdě jsem žvanec odmítla a dělala, že se mě zápis netýká.

Ani letos jsem zápis moc neřešila. Prostě jsme šli na naši školu, kam chodí dvě naše děti a junior navštěvuje jejich školku. Máme ji za rohem a nebylo tedy nad čím přemýšlet.

Ačkoliv jsem přišla do školy čtvrt hodiny po oficiálním zahájení zápisu, nebyla jsem rozhodně mezi prvními. Na školní chodbě to vypadalo hůř než v Kauflandu, když je máslo za dvacet.

Když jsem vyfasovala pořadové číslo, začínala jsem litovat, že jsem nepřenocovala před školou.

Učitelky to tentokrát braly fakt vážně, aby jim neproklouzla do první třídy ani jedna zaostalá myška. A tak byl syn ode mne oddělen a vyslán na trnitou cestu pohádkovým lesem. Na záda mu dýchala paní učitelka s deskami, kam pečlivě zaznamenávala jeho výkon na jednotlivých stanovištích s pohádkovými bytostmi.

Tomášek vyfasoval památeční list, něco drobných dárků a zdálo se, že to máme za sebou. Začínala jsem mít hlad, venku se mezitím setmělo a to ještě neměl být konec. Oproti jiným rokům jsme byli odesláni k ředitelně. Prý na pohovor.

Nějaká novinka.

Synek už očividně ztrácel trpělivost. Nebyl sám. Většina dětí se různě válela po chodbách. Po hodině a půl čekání před ředitelnou jsem počínala litovat, že jsem nevzala spacák a termosku s čajem. Rodiče, kteří sebou měli partnera popřípadě starší sourozence, odeslali spolehlivé jedince do nedalekého pekařství pro kávu a rohlíky.

Za chvíli to na chodbě vypadalo jak utečenecký tábor.

Jelikož jde o církevní školu, propadla jsem dojmu, že snad ředitel obrací v ředitelně rodiče na víru. Jak jinak si vysvětlit naše ležení.

Děti mezitím uspořádaly závody v běhu, přičemž start byla jedna učebna a cíl, tedy brzda, dveře protější učebny.

Dotazy typu: “Kdy už půjdeme domů,“ byly stále častější a my jsme ještě stále neznali odpověď.

Když už jsem ani nedoufala, přišla na nás řada.

Synka jsem oprášila od drobků a prachu školní chodby a vešli jsme do ředitelny.  Víte, přišlo mi to jako dobrá sranda. S ředitelem i zástupcem se potkávám několikrát do týdne, školu navštěvuje dcera již šest let a tak jsem moc nechápala, o čem si budeme povídat a na co jsem musela tak dlouho čekat.

„Jak byste se obhájila?“ oslovil mne ředitel

„Jak obhájila? Nic jsem neprovedla. Přišli jsme k zápisu,“ navíc o tom, že děti udělali na chodbě z rohlíku strouhanku, nemohl mít ani páru.

Navíc letos Tomáškovi sourozenci ve škole aspirují na svatozář, takže jsem nečekala žádnou zradu.

„No jak byste obhájila, že chcete zrovna na tuhle školu?“

Přišlo mi to absurdní.

A vlastně ještě dodnes nad tím přemýšlím. Ne proč jsem syna hlásila tam, kam jsem ho hlásila. Ale nad tím, co je správná odpověď.

V pondělí jsem se z vývěsky dozvěděla, že byl přijat.

Na sedmnáctém místě.

Zatímco v pohádkovém lese získal plný počet bodů, šikulka jeden, jeho matka ztratila v ředitelně dva body patrně za blbou odpověď. Ano, bodové hodnocení hovoří jasně o tom, jak mu šlapu po kariéře.

Vzhledem k tomu, že nevím, jak zní plnohodnotná obhajoba, netuším, jak dlouho se s ním můj poklesek potáhne.

Juniorův zápis byl v tomto mém životě poslední.

Ještě dnes mám nutkání při vidině sebemenší fronty brát spacák a termosku.

Za dlouhých zimních večerů mohu dumat nad správnou odpovědí. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]