a pravá zima, když venku mrzne a vše přikryje bílá peřina, mne přivádí nejen k tiché formě šílenství, ale zpět domů do tepla pod deku a k pohádkám. Vločky se s večerem snášejí poklidně na promrzlou zem a zahlazují stopy. Mažou lidské uspěchané kroky. Za chvíli nikdo nepozná, kdo šel a kam…

Stmívá se ještě pořád brzo a za chvíli se objeví i první světýlka v oknech připomínající  jiskřičky v dětských očích, když si večer sedám na jejich postýlku s knihou pohádek.

Pravidelně se v tomto čase vracím k Děvčátku se sirkami.

Snad aby nebyla tak sama. Možná, abych si nepřipadala tak opuštěná já v tom čekání na jaro.

Mám doma knihu H. Ch. Andersena z roku 1954. Koupila jsem jí v bazaru za 2Kč a hned jsem se do ní zamilovala. Má natržený hřbet a flekaté stránky. Přišla mi křehká a lidmi ublížená jako malá mořská víla. A tak jsem jí vzala k sobě.

Andersenovy pohádky byly vždy trochu odlišné, teskné.

Jako sen, který si sice ráno pamatujete ještě v barvách, ale jeho obrysy se s vycházejícím sluncem stávají stále méně zřetelnými. Nekončí dobře. Vlastně relativně dobře. Jsou pro větší děti nebo nás dospělé, kteří už ví, že život není černobílý, dobrý a špatný. Jsou pro ty, kteří už znají život v mnoha jeho rozměrech a umí hledat jeho krásy i tam, kde ostatní již přestali.

Hans Christian Andersen byl dánský spisovatel.

Narodil se v rodině mladého ševce a  pradleny 2.4. roku 1805 v Odense na ostrově Fynn. Za celý svůj život napsal 156 pohádek, kterými se stal nezapomenutelný ( Cínový vojáček, Malá mořská víla, O Malence, Sněhová královna, O princezně na hrášku, Křesadlo…). Raději však psal, verše, romány a divadelní hry.

Byl ctižádostivý, přecitlivělý a marnivý. Možná díky prostředí. Jeho matka byla alkoholičkou.

Celá rodina žila prakticky v jedné místnosti v chudobě.

Toužil se vymanit z prostředí, dostat se výš. Zapomenout a vymazat stigma neutěšených podmínek, ze kterých pocházel. Utíkal se svými frustracemi ke knihám a především k Shakespearovým hrám, které znal nazpaměť. Byl tím znám. Na pomoc si bral dřevěné loutky jejichž pomocí shakespearovy verše ožívaly.

I přesto se mu nepodařilo prorazit u loutkového divadla. Dokonce ani jako zpěvák neměl štěstí. 

Ne tak na mecenáše. V Kodani, kam utekl se setkal s ředitelem divadla  Jonasem Collinem. Ten mu zařídil přijetí ke studiu na gymnáziu a stipendium.  Ještě před nástupem do školy Andersen vydal  svou první knihu Duch v Planatakově hrobě.

Přes veškerý literární talent se mu ve škole nedařilo a na svá léta strávená na gymnáziu vzpomínal vždy jako na to nejhorší a nejčernější období svého života.

Často se mluví o jeho homosexuálních sklonech a nenaplněné lásce k mladému Eduardu Collinovi. Stejně tak ale existují důkazy o vřelém citu k zpěvačce Jenny Lindové, švédské sopranistce.  Avšak všechny vztahy zůstaly jen na úrovni citové a převážně neopětované.

Vlastně byl spíš asexuálem.

I když není jisté, zda z nedostatku příležitostí nebo byl donucen tajit svou náklonnost před společenskými konvencemi a diktátem doby.

Pohádky, kterými se stal nesmrtelný, nenáviděl.

Považoval se za zneuznaného dramatika a básníka. Byl výjimečný nejen svým talentem, ale i vzrůstem.

Na svou dobu měřil úctyhodných 185cm a nosil boty velikosti 47.

Na jaře roku 1875 upadl z postele a  poranil se.

Nikdy se již nevyléčil a 4.8.  umírá. Den jeho pohřbu byl vyhlášen dnem národního smutku. Obřadu se zůčastnil i král Kristian IX.

…a tahle je pro vás:

Děvčátko se sirkami

Byl poslední den v roce, silvestrovský večer a hrozitánská zima. Padal sníh a stmívalo se. V té zimě a šeru bloudilo ulicemi malé, chudé děvčátko. Bylo bosé a prostovlasé. Když holčička odcházela z domova, měla vlastně na nohou ošlapané pantofle, ale ty jí nebyly moc platné.

Byly pro ni příliš veliké, dříve je nosila její maminka.Byly tak veliké, že když děvčátko utíkalo přes ulici vyhýbajíc se dvěma vozům, ztratilo je. Jednu pantofli nemohla nikde najít a tu druhou vzal jeden kluk, který tvrdil, že si z ní udělá kolébku, až budemít jednou děti. Děvčátko šlo tedy dál naboso, nožičky mělo promodralé zimou. Ve své staré zástěrce neslo několik svazků zápalek, jeden svazek drželo v ruce.

Dnes pro ni nebyl moc úspěšný den, nikdo si od ní zápalky nekoupil a děvčátko nevydělalo ani haléř. Bylo hladové a promrzlé a vypadalo uboze. Chudáček děvčátko. Ze všech oken zářilo světlo a nádherně to vonělo pečínkou po celé ulici. Děvčátko myslelo jen na to, že je poslední večer v roce, silvestrovský večer.

Sedla si do koutečku mezi dvěma domy a snažila se trochu zahřát. Byla jí stále větší a větší zima, ale domů si netroufala jít. Přinesla by nazpět všechny zápalky bez jediného haléře výdělku. Otec by jí nabil a beztak měli doma také zimu. Bydleli jen v malé chatrči, do které foukalo, i když největší škvíry ucpali slámou a hadry. Droboučké ruce měla zimou ztuhlé. Hořící zápalka by snad trochu pomohla.

Snad by si mohla dovolit vzít jen jednu jedinou ze svazečku, škrtnout o zeď domu a ohřát si prstíky. Vzala si tedy jednu. Škrt- jak zajiskřila. Jak krásně hořela. Byl to příjemně teplý plamen, zrovna tak jak svíčka, když přidržovala kolem ní ruku. Bylo to ale podivné světlo. Děvčátku se zdálo, jakoby seděla u velkých železných kamen s lesklými mosaznými držadly a s hrncem a pánvemi, které se jen blýskaly.

Oheň byl velkolepý a vydával tolik tepla! Dítě se natáhlo k ohni nohy, jen maličko se ohřát. V tom ale plamen zhasl a kamna zmizela. Děvčátko tam přikrčeně sedělo a v ruce drželo zbytek dohořelé zápalky.

Škrtla další zápalku, která hořela a vydávala zář a když její světlo dopadlo na zeď domu, stala se průhlednou jako tylový závoj. Dítě vidělo do pokoje, kde byl stůl pokrytý bílým ubrusem a prostřen byl jemným porcelánem. Na stole byla pečená husa, nadívaná švestkami a jablky, což plnilo místnost lahodnou vůní. Ale jaké překvapení.

Najednou husa skočila z talíře a kutálela se po zemi rovnou k ubohému děvčátku. Vidličku a nůž ještě zabodnutou ve hřbetě. V tom zápalka zhasla a nebylo vidět nic než hrubou studenou zeď.

Škrtla třetí zápalku. Okamžitě se ocitla u nádherného vánočního stromku. Byl ještě větší a krásněji ozdobený než ten, co viděla skleněnými dveřmi v domě bohatého kupce. Na zelených větvích hořelo tisíce svíček a připadalo jí, že se na ní všechny barevné figurky usmívají.

Dívenka natáhla obě ruce, ale v tom zápalka zhasla. Vánoční svíčky stoupaly výš a výš, ale vtom si děvčátko uvědomilo, že to jsou jen hvězdy. Jedna z nich padala a udělala na obloze dlouhou ohnivou čáru. ,,

Někdo umírá,“zašeptalo děvčátko, protože její stará babička, která již nežila a byla jediným člověkem, který k ní byl hodný, jí říkávala:,,Když vidíš padat hvězdu, znamená to, že nějaká duše odchází do nebe.“ Škrtla další zápalku o zeď a ta se rozzářila.

Tentokrát vidělo děvčátko uprostřed záře svoji babičku. Vypadala tak mile a tak zářivě. ,,Ach babičko, vezmi mě s sebou!“vykřiklo děvčátko. ,,Až zápalka zhasne, já vím, že už tě víc neuvidím. Zmizíš mi jako železná kamna, pečená husa a překrásný vánoční stromeček.“

Děvčátko rychle škrtlo zbylé zápalky ve svazečku, protože chtělo být s babičkou coé nejdéle, a ty zářily tak nádherně, že bylo jasněji než za bílého dne. Nikdy předtím se mu babička nezdála tak vysoká a krásná. Vzala děvčátko do náruče a odlétaly spolu v radostné pohodě výš a výš až tam, kde už nebyla zima, kde nebyl hlad a kde už nebylo žádné trápení. Byly v ráji. Brzo v mrazivém ránu děvčátko stále ještě sedělo v koutě mezi dvěma domy. Tváře mělo červené a úsměv na rtech…

Bylo mrtvé, zmrzlo v poslední noci starého roku. Novoroční jitro se vzneslo nad jeho malé tělíčko sedící tam se zápalkami- jeden svazek skoro úplně vyškrtaný. ,,

Chtěla se jen ohřát.“ někdo řekl.

Nikdo ale nevěděl, co krásného viděla a s jakou radostí vstoupila se svojí babičkou do Nového roku.

H.CH. Andersen a…

ToraToraTora

[sexy_author_bio]