V souvislosti s vydáním Míšiny knihy o výchově dětí podle znamení mi na mysl vytanulo několik epizodek z mého mateřství. Při třech dětech na vás jedni koukají obdivně, druzí lítostivě. Pravda je, že dcera ve znamení Štíra je skutečně galaxie sama pro sebe, nebo spíš dva pokoje bez kliky. Jeden pro ni a jeden pro mne. 

Jen tak do budoucna místo letního bytu.

Jinak život plyne jak řeka, přeskakujíc ve svém korytě kamínky jako já drobné mateřské radosti i starosti.

Nikdy ale nebylo mateřství tak vyčerpávající, jako když se nám narodil junior-Střelec.

A že je střelený, bylo jasné od prvních krůčků. Zpravidla šla jeho hlava a pak všechno ostatní. Otvíral s ní jak beranidlem dveře. Pokud si postavili bunkr se sourozenci, hledal východ zásadně tak, že se hlavou rozběhl proti jedné stěně a …děj se vůle Boží.

Velmi záhy získal přízvisko opice na gumičce, protože jedině to mi připomínal.

Znáte takovou tu gumovou opičku, která nekontrolovatelně hopsá na gumě do všech stran…

S dětmi ze školky se jednoho dne šli podívat za řádovými sestřičkami do kláštera. Všechny děti šly dveřmi, jen náš junior uvízl hlavou v plotě.

Tři učitelky ho vyndávaly.

Nakonec se to podařilo i bez hasičů.

Odpoledne jsem si ho vyzvedávala s odřenýma ušima.

Hrdě mlčel a culil se.

On se vlastně culí a usmívá pořád.

Když na školkové zahrádce seděl v káře, kluci ho tlačili a hráli si tak, že v plné rychlosti bourali do zdi, smál se také. Seděl za volantem a řehtal se na plné kolo.

V kině jsme po pohádce čekali, až dojdou titulky a v sále se rozsvítí.

Byli jsme v multikině, kde byla taková hezká polstrovaná sedadla s tvarovanými opěradly, takže vás nebolí sedínka ani po dvou hodinách.

Když se v sále rozsvítilo, spatřila jsem syna se zaklíněnou hlavou mezi opěradly v řadě před námi.

Prostě si položil hlavičku mezi dvě opěradla, zíral na plátno a sjel dolů do nejužšího místa mezery. Nepřejte si znát detaily, jak jsem ho s jeho sourozenci páčila ven. To v kině zkrátka jen tak neuvidíte.

Vrcholem byl tento víkend.

Hověli jsme si na zahrádce u grilu a přemítali nad nesmrtelností chrousta, když se celou zahrádkářskou kolonií rozlehl naprosto nelidský řev.

Skrz řídké větvě borovice jsem zahlédla nejmladšího syna jak klečí před naším autem a brečí, co mu hlasivky stačily.

Z nuly na sto jsem zrychlila během zlomku vteřiny.

Vypadalo to, že se auto rozjelo a teď stojí na mém dítěti.

Nestálo.

Bylo zaparkované přesně tak, jak mělo být. To střelené dítě sedělo před autem s ručičkou zaklíněnou v předku auta. Je tam taková mříž pro nasávání vzduchu do motoru.

Úplně jsem se viděla, jak sedíme v čekárně na pohotovosti.

Já, syn a přední maska s mátovou metalízou.

S logem automobilky.

Otřepal se rychle a než jsme dopekli maso, zaklínil se ještě do lavice.

Vyprávím to druhý den tchýni, když sedíme u nich s kávou na terase. Idylka skončila, když se syn zřítil s formulí ze schodů, na které v plné rychlosti nacouval. Naštěstí tam byly jenom tři a pes nestihl uskočit, takže brzdil obětavě jeho pád.

Vytáhli jsme ho s formulí nahoru.

Přišlo mu to vtipné. Jezdil dál. Nekazili jsme mu radost a zbytek odpoledne jsme ho tedy alespoň upozorňovali pokřikem, před zatáčkou, aby zatočil, což už mu tak vtipné nepřipadalo.

Jezdit v dráze a nikam nepadat je totiž nuda.

Tchýně se zase nesmála, že by si měla nechat otlouct rok starou omítku.

Za záchranu není ze zásady vděčný, naopak se tváří jako zhrzený umělec nad zkaženým vystoupením. Oklepe se a jde vymyslet opět nějaký nový barometr pružnosti svých kostí nebo ohebnosti těla.

Chtělo by se říct, že je jak neřízená střela.

Ale to není pravda, je to termicky náváděná zbraň hromadného ničení.

Jde za teplem…maminčiným.

Prakticky většinu času vypadá, že trénuje na ukřižování.

Jeho němý postoj s rozpřaženýma ručičkama znamená jediné: otulit.

Naštěstí se mi ta opička ještě nevykrmila do jateční velikosti, takže se tulíme do omrzení.

A že to neomrzí jen tak.

V podstatě je to takové klíště.

V náručí se přivine a drží.

Od jeho prvních slabik mu přezdíváme Oggy.

A to ještě dřív než v televizi běžel animák Oggy a škodíci, i když to přesně sedí na naše děti.

I babička jim říká škodíci.

Můj střeleček střelenej je ale jedinečnou zárukou toho, že mi můj život bude dlouho připomínat animovanou komedii.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]