Sousedy si bohužel nikdo nevybírá. Ani já ne. Když jsme se s Alicí nastěhovaly do našeho bytu, neviděly jsme v celém domě ani nohu. “Hele, máme vůbec nějaký sousedy?” Zeptala se mě Alice. “Možná je majitel všechny vyvraždil a na řadě jsme teď my“, žertovala…

„Nezapomeň se zamknout”, řekla mi, když se obouvala a šla do práce. Šla jsem jí vyprovodit ke dveřím a u žádných dveří nebyly boty ani botník.

Tak co, třeba tady fakt bydlíme samy.

Aspoň nikomu nebude vadit hlasitá hudba.

Bydlíme v posledním třetím patře a nad námi je půda s jedním malým okýnkem perfektní třeba na věšení prádla. Doma jsem si pustila televizi a najednou slyším z té půdy kroky. Myslela jsem, že se mi zastaví srdce.

Vypnula jsem zvuk u televize a poslouchala dál.

To určitě někdo věší prádlo, nebo je to třeba těžká myš. Jo určitě je to myš nic jiného to být nemůže. Třeba myš věší prádlo.

Až když jsem uslyšela kašlání tak jsem usoudila, že myš nekašle a asi ani nevěší prádlo. Sakra, máme  oslední okna, tam přeci nemůže nikdo bydlet.

Okamžitě jsem volala Alici, že je někdo na půdě a kašle a ať přijede domů.

Zeptala se mě, jestli to přesně takhle má říct šéfovi. Dobře, počkám asi tak deset hodin s nožem v ruce a budu čekat, až přijde.

Deset hodin uběhlo jako voda, protože jsem usnula a vzbudila mně Alice, když mi vysouvala nůž z ruky.

Šly jsme se podívat o patro výš.

Byly tam boty i botník!

“Možná tady přeci jen někdo bydlí a v noci prostě kašlal “, řekla mi Ája.

„Byl to, ale divný kašel“, bránila jsem se.

Nakonec jsme zjistily, že tam opravdu bydlí rodina.

Časem jsem je slyšela splachovat, dívat se na televizi, driblovat míčem o zem a souložit.

Naučila jsem je, že jedno bouchnutí koštětem do stropu znamená, ztlumit televizi.

Připadala jsem si u toho jako nervózní stará babička, ale poslouchat v půl dvanáctý v noci pořad do-re-mi mě fakt nebavilo.

Jednou u nás spala Johanka, a když jsme se vracely z nákupu, omylem jsem bouchla dveřmi.

“Ještě jednou bouchneš těma dveřma tak uvidíš, ty malá krávo “, ozvalo se z chodby.

“To bylo asi na tebe”, řekla Johana.

“Nebo třeba na tebe”, odpověděla jsem.

Vydala jsem se zeptat na chodbu, protože tohle si přece nemůžu nechat líbit.

„To bylo jako na mně?“ zahulákala jsem patřičně dotčeně.

Ze schodů sešel asi dvoumetrový obr a já myslela, že mně v příštích vteřinách zadupe do země.

Chtěla jsem utéct zpátky domů a schovat se pod postel.

Roztřeseným hlasem mi oznámil, že kdykoli jdu domů a zavřu dveře tak mu spadne na hlavu obraz.

Bylo vidět, že nečekal, že půjdu na chodbu a chtěl si zachovat hrdost, ale to já taky. Na takového obra měl hlásek jako konipásek.

Vysvětlila jsem mu ale docela drsně, že s dámou se mluví jinak, a že až budu mít čas, tak mu přijdu hřebík do zdi přitlouci pořádně, protože jsem si stoprocentně jistá, že dveřmi nemlátím.

Důležitě jsem odkráčela domů.

Byla jsem podělaná strachy ale zároveň na sebe pyšná.

Od té doby jsem ho na chodbě nepotkala. Když si časem přišel majitel domu pro nájem, řekl nám, že ta rodina se shora se odstěhovala, protože pán nastoupil do výkonu trestu.

Možná ten den měl dobrou náladu a tak mně náhodou nezabil, nebo šel naštvaný nakoupit a zabil místního zelináře artyčokem a teď je ve vězení.

Každopádně od teď jsem jako myška když zavírám dveře od bytu.

Ještě jsem totiž nepoznala sousedy odnaproti.

Pavla Pánková (Noha)

[sexy_author_bio]