Čím jsem starší, tím lépe začínám chápat mojí mamku, která mi vždycky nadávala za můj styl oblékání. Ve čtrnácti letech jsem chodila domů v odrbaných džínách, ze kterých mi koukala půlka zadku a v tričku těsně nad pupík. Nejenom, že mě nutila do roláků a dlouhých svetrů, kvůli zánětu ledvin, ale ještě ke všemu nechápala, jak to můžu odmítat nosit. 

Časem jsem přišla na perfektní skrýš u nás v paneláku.

Když jsem odcházela z domu, byla jsem oblečena podle mamky, a jen co se zabouchly dveře, už jsem se v průchodu převlíkala.

O pár let později jsme se stěhovali, a já probírala krabice z půdy. 

Našla jsem tam ty věci a najednou jsem nechápala, jak jsem si to někdy mohla vzít na sebe. Musela jsem se smát, když jsem si na ty časy vzpomněla. Na jednu stránku jsem, ale docela ráda, že ta hrůza byly jen ty příšerné džíny.

Teď koukám, jaké styly letí dneska a kroutím hlavou jako tehdy moje máma.

Na partičku patnáctiletých kluků jsem zrovna nedávno v metru zírala s otevřenou pusou.

Všichni byli oblečení skoro úplně stejně. Vlastně aby ne, jeden před druhým přece nemůže být out. Úzké džíny, které u lýtek praskaly ve švu se směrem nahoru rozšiřovaly v balon a rozkrok měly u kolen.

Vypadalo to, jako by měl kluk obrovskou plínu.

Růžové upnuté tričko s nápisem nějaké honosné značky, který byl tak svítivý a třpytkatý, že jsem málem oslepla.

Boty s každou tkaničkou jinak barevnou, bych možná překousla, kdyby si je alespoň zavázal.

No, možná je to adrenalin  – rozbiju si hubu, nerozbiju…

Jejich polodlouhé vlasy byly sčesány do obličeje a dokonale upravené žehličkou.

Vlastně jim byl vidět jenom kus rtu s piercingem. To měl být asi záměr. Je docela možné, že si kluci zapoměli dát ráno pudřík a teď to všichni poznají.

Všichni měli na očích sluneční brýle.

V metru, tak trochu na nic, ovšem já zalitovala, že jsem je také neměla. Možná bych potom neměla před očima, ještě půl hodiny po tom, co vystoupili, hvězdičky z nápisu.

Nevím, jestli jsem byla v metru jiné dimenze, ale po pár stanicích nastoupil pár celý v černém.

Styl EMO znám také od vidění, ale tohle byl extrém. Dáma v černém dlouhém kabátu byla nakřídovaná v obličeji, snad aby se co nejvíce podobala smrti, nebo aby jí vynikl nános černých stínů, který její víčka jen stěží stíhala udržet. Nevšimla jsem si totiž očí.

Místo nich zely jenom dvě zlověstné „černé díry“.

Její přítel jakbysmet.

Jediný rozdíl mezi nimi byl, že dáma měla místo celočerných kanad, kanady s bílými lebkami. Oba měli černě nalakované nehty a náramky s bodákama. Hrůza.

Čekala jsem, kdy se společně akčně podřežou a láskyplně vykrvácí mezi sedadla.

Cestou po eskalátorech, jsem pak zase vypadala jako exot já.

Přemýšlela jsem totiž nad tím, co by mi řekla máma před lety, kdybych přišla domů tak jako ta dáma v černém. Nejspíš by k nám domů pozvala vymítače ďábla.

Né!

Ona by mě nakonec nutila do mých roztrhaných džín!

Nemohla jsem zastavit smích.

I  lidé kolem se otáčeli a smáli se na mě. Asi jsem vypala jako veselá kopa.

Přestala jsem až po té, co mě nad výstupem chytil revizor.

Kdybych byla oblečená jako ta dáma, možná bych to neměla za pět set.

Revizor by mi dal svou peněženku a možná by přihodil i svačinu, jen abych ho nechala naživu.

Pavla (Noha)

[sexy_author_bio]