Mám pastelkovou a kreslící úchylku! Máte jí taky ;-)?

Chtěla jsem si koupit pastelky. Už hezkých pár let. Pastelky jsou totiž u nás doma podobny ponožkám. Nejsou však v páru, takže ztráty pocítíte až ve chvíli, kdy jich je zhruba polovina nebo když dlouhodobě chybí hnědá nebo černá. Pastelky mizí neznámo kde… patrně v tom budou mít prsty dětské ruce, i když nechápu, jakým stylem je nechávají zmizet.

A já jsem na pastelky a kreslení doslova úchylná, chytlavá a z mnoha úhlů přecitlivělá. Prekérní situace.

Občas se větší skupina pastelek objeví na turisticky atraktivních místech, přepokládám. Předpokládám, že to jsou pro pastelky oblíbenáí místa, když tam pořádají dlouhodobé sjezdy. Pod gaučem mezi chumly kočičích chlupů, drobků a dalších dávno poztrácených věcí. Beru, tam je teplo a taky něco k snědku. Taky do krabic s hračkami chodí rády na seance. A též je přitahují rohy místností.

Dobře se jim zavrtává pod koberce a skříně. A za postelí pořádají celorepublikové srazy, kde debatují s poškrábanými cédéčky, krabičkami, hračkami, plyšáky a zbytky suchých housek.

Jsem úchyl na pastelky. A na pera též…

Jsou-li nějaké, ke kterým mě váže vztah, jsem jak pes na toho, kdo by se jen opovážil na tuto hmotnou a zcela zbytnou věc sáhnout.

Nejprve jsem se o pastelky s dětmi dělila.
Bezpodmínečně, všeobjímajíce… po vzoru té údajné, dokonalé lásky. Později mě přestalo bavit sledovat jejich ponožkový osud a zálety do hebkosti použité, leč odložené kočičí srsti.

S mou rostoucí zálibou v kreslení jsem samozřejmě hledala lepší a lepší pastelky.

Prvopočátek u mě byl v rádoby talentu na ZŠ, který časem umřel. Ožil až s vymyšlenou pohádkou pro mé děti…

To, co jeden čas chodilo poštou od jedné nejmenované lichvářské společnosti jakožto reklama na jejich úžasné samaritánské služby bylo sice příjemné, ale kreslit se s tím nedalo.  A lepší a lepší, ba i jen ty dobré pastelky stojí víc a víc peněz a jejich zálety se vám začnou zajídat.

Nehledě na to, že to dělají vážně dost rychle a kupovat každý týden nové pastelky je dosti opruz, jež narušuje nejen rodinný rozpočet, ale také důvěryhodnost mé osoby v očích mého okolí  – vona ty pastelky žere nebo co???

A tak jsem se vrátila k průměrné kvalitě, průběžně nakoupila ty či ony a lážo plážo je s dětmi používala.

V hlavě se  mi však líhnul ďábelský plán.

Umělecké pastelky!!!

Och… jak úžasně to zní. Jen považte. Projela jsem internet a zasnila se u naprosto neskutečně rozsáhlé nabídky různých sad. Existují i 120 kusové sady, to už jsou naprosto luxusní několikapatrové kufry. Šperkovnice. Rozsáhlé jsou i ceny, které spadají už velmi daleko za hranici toho, že TYHLE pastelky by si v žádném případě nesměly udělat ani nejmalinkatější výlet ani na toaletu, natož na celorepublikový sraz za postel k polámanýmu cédéčku.

A jednoho dne, zcela neplánovaně – jak to umí zařídit jen život sám – jsem čekajíc na schůzku čekala…sakriš, co je to tady za krám….
…rámečky, lepidla, rypadýlka do keramiky… pastelky… HA! Pastelky! Kouknu nahoru – Art potřeby! No ne???

Jako ve snách jsem vstoupila a kochala se. Času jsem měla dost a náležitě jsem ho využila. Spatřila jsem na vlastní oči ty nádherné sady a kufry a koupila si alespoň pár opravdu luxusních kusovek a jedny střdněkvalitní pastelky. Celých 24 kusů!

Doma se mi tím už vytvořila hodně slušná řada a tak jsem pár dní strávila ukusováním volných chviliček a kreslením.

Výsledek?

Olejové nepotřebuju, rozmazávat (ještě) neumím, a nakonec jsem zjistila, že pastelky jsou si rovné. Každá má své nezastupitelné místo buď jako podklad, nebo jako šperk. Nahradit nejde. Odstíny, kvality, tvrdosti…

I ta původně zatracovaná, tvrdá a nepěkná si najde svůj kousek, který zaplní. A lépe než ona to neudělá žádná jiná.

A tak mám svou pastelkovou zálibu a úchylku. Každý má něco. Někdo chodí na ryby, jiný kouká na hambatý filmy a další po nocích chodí ujídat řízky do lednice. Já slintám po pastelkách a ve chvílích volných (a ideálně, když mě nikdo nevidí) si kreslím. Tak, že dětem září oči a ptají se, jestli to jsou opravdu pastelky…

Droboučká a úplně zbytečná potěšení.
Nevzdám se jich.

Možná se to fakt nesluší, možná jsem na pastelky už stará, ale…

Ale budu prostě NESTYDATÁ!!!!

Máte taky nějakou takovou milou a bezvadnou úchylku?

Tuhle partu bubáků už úchylně kreslím třetím rokem… vykresluju do nich stres a zátěž,ale i chvíle štěstí. Nedá se říci, ve které z těch dvou situací se mi kreslí líp. Jedno je však jistá. Na povel to nejde, čas “na zátah” musí uzrát.

Renata

[sexy_author_bio]