Views: 38
I já jsem letos chtěla mít Vánoce vymazlené a dokonalé, že by to Josef Lada líp na plátno nevyvedl.
Chcete-li pobavit Boha, seznamte ho se svými plány.
Štědrý den bývá celkem solidní humoreska, ale letos měl být dnem „D“ Štěpán.
Snad z kvočnovského komplexu, snad mi změkl o adventu mozek….sezvala jsem celou rodinu na štěpánskou husu. A že nás měl být dav, zakoupila jsem rovnou dvě. Holky macaté, že se na ně srdce smálo, slibovaly nevšední kulinářský zážitek.
Všechno jsem pečlivě nachystala a načančala.
Samozřejmostí byly dva druhy knedlíků, zelíčko bílé i červené, zásoby vína, piva, chlebíčky, jednohubky, cukroví….. Husu peču zpravidla něco přes šest hodin, aby pěkně zatáhla, byla šťavnatá a maso křehké. ..no Alcron hadr.
Z předchozího dne mne pálila žáha.
V noci jsem nemohla spát. Ve čtyři ráno jsem to nebrala jako újmu, ale báječnou příležitost dát péct husu a začít s přípravami. Obě holky jsem napěchovala do pekáče, lehounce podlila vodou a dala péct na minimum. Pro jistotu jsem ještě zkontrolovala, zda mi plamínek nechcípnul a natáhla jsem se na gauč s časopisem.
Probudil mne synek: „Mami, v kuchyni je děsně zakouřeno. Ty něco pečeš?“
„V klidu, to asi něco prsklo z pekáče,“ nenechala jsem se. No ale byla půl osmá, čas lehce zvýšit teplotu v troubě. Šla jsem prověřit stav věci.
V kuchyni nebylo vidět ani na krok. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, byl stůl.
To jsem zjistila, když jsem bosou nohou nakopla jeho nohu. Rozpálenou troubu jsem našla rovněž pohmatem. Kdyby byla viditelnost jen o maličko lepší, dalo by se říct, že se po otevření dvířek z trouby vyvalil oblak dýmu. Takhle jsem si to mohla jenom domýšlet. Ze zvyku jsem nahmátla pekáč a vytáhla ho ven. Drůbeží krematorium par excellence.
Otevřela jsem okna dokořán.
„Do řiti, ještě na mě zavolají hasiče.“
A tak jsem se čas od času vyklonila z okna a ňufala se v truhlících se zmrzlými afrikány, jakoby nic. Aby sousedi pochopili, že nepanikaříme s minimaxem, ale užíváme aváteční idylku. Občas jsem se přečesala a zesílila rádio, kde zrovna pěl Goťák Když muž se ženou snídá.
Doufám, že měli na talíři něco lepšího než já v pekáči.
Když se v kuchyni zvýšila viditelnost, pokusila jsem se diagnostikovat oběd. Husy vypadaly jak dobře vyuzené indiánské mumie. Nemohla jsem věřit, že by se za tři a půl hodiny dokázaly spéct napadrť. Vždyť trouba byla na úplné minimum?!?
„Na stehnech je nejvíc masa, ta budou určitě vpoho.“
Píchla jsem do husy ve snaze oddělit a zachránit použitelné kousky. Ve stejný okamžik se husa s praskotem zbortila jak muzejní kraslice. Jen se zaprášilo. Do druhé jsem ani nepíchala. Aby se sesunula do sebe jak domek z karet, stačil můj pohled.
Teď už notně zalitý slzami.
Sestra jela až z Prahy, mamka se kodrcala vlakem přes šedesát kiláků…a já neměla v mrazáku ani kuře, protože se tam už nic nevešlo kvůli dvěma husám, které se právě v pekáči v prach obrátily. Navíc celý byt smrděl, jak kdybych pálila letní pneumatiky. Druhý svátek vánoční, všude zavřeno a na mě čuměl z mrazáku jen pytlík rebarbory.
Naštěstí bylo otevřené Tesco.
V noční košili, bundě a kozačkách jsem skočila do auta. Manžel mezitím se synem zlikvidoval dvě ohořelá tělíčka a vymyl pekáč. I přestože jsem byla ochotná za chlazenou husu obětovat půl království a princeznu k tomu, nedařilo se.
Nakonec jsem popadla poslední neprodejné husí monstrum, které v mrazáku zbylo. Nejde o teplotu, ale měla v sobě droby. A ty droby byly ukryté v igelitovém sáčku uvnitř na kámen zmrzlé hroudy masa a kostí.
Varná konvice bublala jednu lázeň za druhou.
A i přestože se z husy kouřilo jak ze sádrového ježka, droby se mi nepodařilo vytáhnout ven.
Rezignovala jsem.: „No co, dám ji péct na maximum, a až začne smrdět igelit, vytáhnu droby ven.“
Po hodině a půl vypadala husa v troubě zvenku jako oběd a zevnitř jako sněhulák. Vzala jsem ten největší nůž a zasekla ho do hrudi proradného ptáka. Nešel vytáhnout. Popadla jsem paličku na maso a bušila s ní do kudly jako do dláta. Po půlhodině usilovné sochařské práce jsem z ptáka konečně vypáčila vnitřnosti.
Čas ubíhal, puchýř na ruce od horké trouby nabíhal a kuchyň vypadala jako místo činu.
Naštěstí se sestra s rodinou na cestě zdržela. Husa získala hodinový náskok v tomhle závodě o čas. Snad tušila, že by to mohla být moje poslední štěpánská husa. Snad chtěla zachránit pověst drůbeže nebo mé duševní zdraví…nevím. Každopádně mi ukázala sváteční zázrak. Na talíři byla šťavnatá a křehoučká jakoby snad tohle pekelné ráno bylo jen filmem ve vánočním televizním programu a ne skutečností.
U oběda jsem se ale stejně přiznala.
Musela jsem.
Byt lze totiž vyvětrat podstatně pomaleji než upéct náhradní oběd.
ToraToraTora
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Má ráda humor, život a kombinaci obojího. Miluje východ slunce a palačinky. Nesnáší formuláře, duševní malost a jogurt k snídani.
Ráda by se osobně setkala s Kopčemem a Veverčákem.„Neměli ponětí, jak se zeměkoule koulí, ale měli super fígly na mamuty.Jeden nikdy neví“.
Tyhle taky napsala:
- Dům a Byt18.06.2019O šípkových růžích
- Tělo13.06.2019Nic vás tak neochladí jako to, co vás zahřeje
- Společnost08.06.2019Všechny vůně léta
- Rodina a Drobotina24.05.2019Záhady kolem nás