Views: 16
Za tu obrovskou vlnu účasti a zájmu, jež jste nám věnovali, za milá slova přání tady na Popelkách i v e-mailech se sluší nejenom hluboce poděkovat, ale také sdělit, jak celá věc kolem Míši vypadá.
Upřímně budu vděčná tam nahoru, když dnů, jakým byl ten včerejší, bude do budoucna NULA.
Když jsem se dívala na svojí zbitou dceru předevčírem, nevěděla jsem, že může být i hůř.
Včera kolem jedenácté hodiny, když už jsem měla pocit, že je Míša alespoň po tělesné stránce z nejhoršího venku, a když jsem všechnu pozornost zaměřila na spravedlivé vypořádání s člověkem, který mi napadl dítě, přišla Míša s tím, že přestává vidět.
Přestože jí bezprostředně po napadení prohlédli lékaři i neurolog, znovu jsem volala na traumatologii, kde jí ošetřovali a její obtíže, ke kterým se záhy přidalo i motání hlavy a pocit na zvracení, vylíčila sestřičce.
„Okamžitě jeďte na neurologii do nemocnice. Vezměte s sebou zprávy od nás“, zněla odpověď.
Volala jsem také Tomášovi.
„Okamžitě do špitálu, jeďte hned“.
Je zajímavé, jak rychle člověka opustí myšlenky na toho, kdo to způsobil a soustředí se jen na člověka, který je nám blízký.
V čekárně bylo hodně lidí a Míše bylo čím dál hůř.
Urgovala jsem vyšetření s tím, že dceru klidně odvezu třeba na Vinohrady, nebo na František, že je mi to jedno, ale čekat už nemíním.
Za pět minut šla do ordinace.
Po vyšetření se na mě zadíval mladý pan doktor. V jeho očích jsem viděla něco divného, z čeho mi ztěžkly nohy.
„Není vaše dcera alergická na jod?“
„Ne, není…co se děje?“
„Posaďte se“
V tu chvíli má člověk prázdno v hlavě.
Doslova vymeteno.
„Sestřičko, volejte sanitku, chci CT mozku. Na STATIM“, řekl důrazně.
Dívala jsem se za odjíždějící sanitkou, která vezla moje dítě na vyšetření, jehož důvod i naléhavost byly jasné.
Krvácení do mozku.
Každá máma, která kdy byla postavena před tu nejhorší možnou pravděpodobnost, ví, co je to za strašlivý, svíravý pocit.
Jela jsem domů za Pavlínou na otočku, protože jsem nevydržela v areálu nemocnice čekat, až jí přiveze sanitka zpět.
„Pane Bože, prosím tě, pomoz mi, prosím…neber m ji…..prosím…“
Mluvíte nahlas, a drtíte volant v rukách.
Lékař udělal, co mohl, a já věděla, že i on už teď jen doufá, že to nebude špatné.
Víc udělat nemůže.
Jediný orgán, nad ním, je ten, který prosí každý ve chvíli, kdy lze jenom čekat.
Něco nad námi, nad lékaři…osud.
NAPROSTO NIKOMU BYCH TO NEPŘÁLA.
Už mi nešlo o šíleného Pelešku.
Zmizela zlost, touha po zadostiučinění. Myšlení se omezí na jedno jediné. O nic už nejde tak, jako zdraví, o život…
Půlhodinové vyšetření trvalo snad půl roku.
Asi stokrát jsem si o 40 minut později, když přišly výsledky z CT, zopakovala větu pana doktora.
„Krvácení do mozku bylo vyloučeno“
Řekla bych, škaredá středa.
Byla horší, než celé to úterý a já doufám, že dnešek už nic zlého nepřinese.
Míši problémy způsobila pohmožděná krční páteř a cévka, která přivádí krev do mozku, která byla nějak uskřípnutá.
Dostala tři injekce a sedativa.
Každý, kdo prožil ty okamžiky, kdy se vlastně na chvíli zastaví život, nějaké vzduchoprázdno v dosavadním žití celé rodiny, ví, o čem mluvím.
Stačí pár minut a člověk se utvrdí v tom, že priority je třeba řadit velmi pečlivě.
Že skutečně důležité, je jenom jedno jediné.
Že všechno ostatní je banalita proti zdraví…existenci…
…proti tomu, jestli zítra bude zítra také pro nás, naše blízké.
ZÍTRA pro vlastní dítě má cenu všeho, co je člověk schopen dát.
A dal by cokoli.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
