O tom, co sobotní akce, které se zúčastnilo mnoho a mnoho míst v Čechách, na Slovensku i v zahraničí, znamená a hlavně znamenala pro naše předky, jejichž tradici jsme jako moderní lidé obnovili, jsem psala TADY. Dnes tedy reportáž ze samotného průběhu, který byl skvělý!

Přestože se předpověď počasí, které jsme moc potřebovali, tvářila nepřívětivě, žádný meteorolog není bůh. A zrovna Bohy jsem slíbila, že snažně poprosím o náklonnost.

Vyplatilo se.

Protože jsem nevěděla, který je nejpovolanější, neboť počasí má na starosti Thor, ale ten vládne ve čtvrtek a telegraf byl v sobotu, a zase sobotu má na starosti Loki, ale od počasí je tady také sv. Petr, tak jsem pro jistotu vyslala hlasitou prosbu ke všem, což jsem průběžně dělala celý den.

Byl to asi dobrý nápad a nakonec nám bylo pomoženo navzdory družicím a radarům.

Je fakt, že Loki si ve svůj den přisadit nějakým žertíkem musel. Kolem čtvrté začalo poprchávat.

Pak pozlobil ještě kolem páté, ale v šest, když jsme se na Bříství začali drápat, ze vyjasnilo a bylo moc krásně!

Jistotě i zásluhou přímluvy Thora a Svatého Petra.

Bříství je překrásná hora s krásnou historií, kterou, jak už jsem také zmiňovala, ovšem nenajdete v česky psaných análech, jen v těch německých, což mi před časem dalo poměrně slušnou práci, ale vyplatila se.

Jsme tak jediní, kdo o pohanské historii Bříství a další dvou okolních vrchů, informuje i v češtině.

TADY.

Samotné Bříství má, jak je v článku v odkazu, v držení Bohyně Ainé.

Jistě tam s námi byla. Dokonce je možné, že mě osobně tlačila, když jsem funěla nahoru, jsa netrénována k výškovým túrám.

To David, Tomášův kamarád, spolu s naší Johankou až na vrchol vyběhli poklusem, aby nahoře bojovali se třemi infarkty, a hledali po zemi plíce.

Bylo zajímavé, že každý, kdo šel nahoru, měl potřebu dole sebrat nějakou kládu, kterou vyvlekl, přestože nahoře je také les.

Vzpomněla jsem si na „Svatební cestu do Jiljí“, když jsem sledovala, jak každý vleče ten svůj obelisk. 

I Tomáš a za ním Pepa, oba táhli svou kládu

Abychom nebyli masňáci, nechtěli jsme oheň nahoře zadělávat za pomoci moderních záležitostí.

Bohužel jsme nenašli ani jeden křemen.

Zato byla k mání suchá tráva, větvičky a kůra, čili jenom ty sirky holt, ale i tak dobrý, chytlo nám to napoprvé.

Šárka s Pepou, a také Lucka s Karlem přivezli buřty, my také nějaké měli a já pro jistotu do košíčku přibrala vedle pečiva a hořčice také křen, který jsem ve finále konzumovala jenom já.

Ledva jsme se utábořili a zažehli oheň, setmělo se.

ZVĚTŠOVACÍ OBRÁZKY

Protože ten náš byl nahlášen jenom hasičům, aby se předešlo tomu, že by se na kopec drápali v plném nasazení se stříkačkami a hydrantem na zádech, kde by pak dostali buřta a my pokutu, nestihli jsme oheň nahlásit, také organizátorům Telegrafu, takže byl soukromý a my u něho čekali v mystické atmosféře staré zříceniny, až začne telegrafová paráda nahlášených míst.

Samozřejmě jsme nemohli vidět třeba Velkou Jarovinu na Moravsko-slovenském pomezí, kde v 19:30 telegraf začínal.

Také Německý Grosserzschirstain pro nás zůstal v nedohlednu.

Kopce byly naprosto přesně organizované tak, aby ohně a světlice oběhly v požadovaném čase všechna stanoviště.

Takže to šlo třeba v 19:30 jeden, 19:32, další, potom 19:38, 19:42 a tak dále….

Prostě super a někdo, konkrétně pan Vlastimil Hela si s tím dal obrovskou práci.

Těsně před tím, než začali hlásit kopce nám nadohled, takže Klepec, Říp a Přerovská hůra, jsme v úžasu zahlédli ve tmě postavu, tlačící dětský kočárek.

Říkali jsme si, že ti, kdo jeli kdesi dole po dálnici na Hradec, odkud je Bříství vidět, museli mít vskutku zvláštní výhled 

Velice ráda, bych za všechny zúčastněné poděkovala Vandě a Martinovi, kteří za námi přijeli až z Prahy Stodůlek, dokonce skutečně s malou Eliškou v kočárku a krásným malým princem jen o něco málo starším, než Eliška.

Byli báječní, byla s nimi legrace a byli nesmírně stateční, když ten krpál, dali i s kočárkem.

Vando, Martine, Eliško, princi…. Díky! 

Příští rok se těšíme znova!

Pak už jsme vystartovali od ohně, protože směrem od Českého Brodu, hlásil krásně i se světlicemi vrch Klepec, a pak jsme museli honem spěchat na východní stranu Bříství, aby nám neunikl Říp a Přerovská Hůra, která byla asi dvě minuty po něm.

Bylo to kouzelné, krásné, mystické a bylo to …takové propojovací… kam se na tohle hrabe internet a mobily…. To prostě nejde srovnat

!!!

Ještě dlouho jsme pak seděli a povídali a bylo to moc pěkné.

Cesta dolů byla průkopnická hlavně pro tatínka Martina, který jsa vybaven čelovkou, mordoval dolů kočárek, ve kterém byla Eliška, od kterém měl plnou důvěru.

Tu nezklamal.

No, příští rok, oficiálně připojíme Bříství jako další Telegrafové stanoviště, takže budou i světlice a přesný čas a bude to ještě víc super.

Už teď se těším.

Do postele jsem upadla pomalu v bezvědomí, zmrzlá, ale se super pocitem, plná zážitků, s patřičně uzenými vlasy a přecpaná buřty.

Díky, za tenhle návrat člověka k člověku – je to paráda zažít v 21.století a v téhle uspěchané době!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]