Views: 53
Pokud váš mozek právě vyprodukoval představu podobnou škrkavce, nebo původce nějaké zákeřné pohlavní choroby, jste vedle. Ačkoli, co do výživnosti bych to klidně srovnala.
Člověk se pořád učí.
A to je prima. Aby neumřel nezkušený, i když je fakt, že je možné, že na stáří zase všechno zapomeneme.
Já ovšem nezapomenu, ani když mi bude 120, protože pokud se budu i ve 120 vyskytovat tady v Kersku, což předpokládám, budu se šlahounovcem v úzkém vztahu nejspíš pořád.
Políčko zde jsem pletím a důsledným rvaním drnů připravila na okurky, které míním zasadit hned dneska.
Ovšem.
Naučila jsem se zásadní vědomost a došla k poznání, že ač je můj duch velice bojovný a mohu říci, že se vzdávám jen sporadicky a velice neochotně, boj se šlahounovcem nemá smyslu a má jen jednoho poraženého.
MĚ!
Nemám páru, jak se tento druh plevele skutečně nazývá, a proto jsem mu dala svůj vlastní nebotanický, leč přiléhavý název.
První, co člověka totiž napadne, když je zachumlán v hlíně a lopatkou vyhloubil kráter klidně konkurující Macoše, držíce se kořene, jehož konec míní najít a odstranit, je: „…tak kam, do jaký p-d–e ten blbej šlahoun vede?“
Ne nevzdala jsem se.
Potkala jsem larvy, co jaktěživy neviděly denní světlo, potkala jsem několik vrstev horniny snad ještě z prvohor, prodrala se ropou a hloubila jsem a hloubila.
V hlavě mi běžela myšlenka, že přece odněkud tahle flora přece musí růst.
Maje vyndanou hromadu jejích bílých odnoží, prohloubila jsem se na mateřský šlahoun o poznání silnější a hnědý.
Tvrdě rozhodnuta jít po jeho stopě, jako slintající ohař, jsem postupovala lopatičkou srdnatě dolů.
„Co to bude? Stanice metra?“ otázal se Tomáš, který po tom co se pobudil, musel přijít až k záhonu, neboť mě už dávno vidět nebylo, jenom z kráteru v pravidelných intervalech vylétala hlína.
„Stopuju kořen!!!“ zvolala jsem z díry a uslyšela lehkou ozvěnu. „Je tu tepleji, jak hluboko zhruba je zemské jádro?“
„Prosim tě, tak se na to vykašli, to už neporoste, vždyť narušíš statiku baráku“
„Jenomže když se plevel nevytrhá i s kořeny vyroste znova. A tenhle se děsně rozrůstá a udusí nám okurky, sviňák“.
Tomáš si načepoval vodu, pronesl něco o horolezeckém nářadí, až polezu nahoru a přestal mě od mého rozhodnutí zrazovat.
Asi dvacet minut jsem ještě hloubila, protože se mi strašně nechtělo se vzdát.
Teprve ve chvíli, když jsem narazila na cosi jako hlava, a kdosi mi anglicky s australským přízvukem děsně vynadal, jsem od hloubení upustila.
S vědomím, že tahle zatracená mrcha prorůstá planetu Zemi patrně všemi směry a kořen konec nemá, protože je to něco jako Uroboros, jsem se vzdala.
Zlatá tráva!
Co je tohle za rostlinu nevím, ale pojmenovala jsem ji po svém.
Je to šlahounovec řitní a je z čeledi trifidů. (asi)
Chuděrky okurky se s ní budou muset nějak srovnat.
A pokud ne, jsem ochotna povolat tým Bruce Wilise, co má to zařízení na provrtávání meteoritů.
Díky šlahounovci jsem si spálila záda (to dokud jsem byla ještě trochu na světle) a ohnula jsem lopatku.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...