Za polovinu života se mi nepovedlo přijít na chuť podzimu a upřímně cítím takový nějaký obdiv k těm, kteří tohle roční období mají rádi. Jsem nastavená na jaro a taky na léto. Na vůně, které mi připomínají začínající život. Jako když se narodí miminko. Podzim má pro mě vůni tlejícího listí, hřbitova – stáří – konce…

…abych s tím zabojovala, řekla jsem si, že si na něm najdu něco pěkného, když už ne po čichu, tak alespoň pro oko.

Pečlivě jsem zasunula myšlenku na zapadanou, opuštěnou lavičku na Olšanech, což je nejsilnější asociace s podzimem, kterou můj mozek každoročně vytvoří a vydala se do lesa.

Vzala jsem Ječmena.

A foťák, samozřejmě.

VŠECHNY OBRÁZKY JSOU PO KLIKNUTÍ ZVĚTŠOVACÍ

První, co jsem viděla, byly obří louže na promoklém poli, které Ječmen prometl poctivě téměř všechny, takže k asociaci náhrobků na Praze 2, se přidal obrázek Jožina z bažin.

Začínalo to být úsměvné.

Hezké mi připadaly zralé šípky, ale i ty mi evokují spíš zimu a chřipku, ačkoli jsou pěkné.

Jedna louže mě docela upoutala. Naštěstí bylo alespoň sluníčko a ne takové to odporné podzimní podnebí, co člověku vleze až do spoďárů.

Tohle bylo fakt hezké.

V lese to taky „vonělo“ podzimem, ale díky Bohu bylo teplo. Houby jsem nehledala, a přesto nacházela. Ale nesbírala, protože jsem neměla košík a svlékat se mi kvůli pár babkám rozhodně nechtělo.

Taková jedna houbička zapomenutá prolezla spadaným listím a vypadala, že trošku zaspala, tak se chce ještě trochu ohřát. Bylo na ní asi deset lesklých kolejí od slimejšů, kteří asi neměli hlad, protože přes ní jen tak přejeli.

Na poli o kus dál jsem našla nesklizenou kukuřici a pohled na ty žluto-černé listy a rostlinky byl smutný i přes sluníčko, které hřálo.

Kukuřici jsem pak nacházela i poházenou v lese, tak jsem si řekla, že to je možná dobře, že ji nesklidili, že si ji asi berou zvířátka a že jim tady poslouží možná celou zimu.

Co je fakt moc hezké a to je hezké celoročně, jsou koruny stromů. Teď mají různé barvy, od zelené až po sytě červenou a žlutou, to je fakt příjemné fotit.

Došli jsme s Ječmou až téměř ke druhému hříbkovišti a cestou jsme potkali dvojici se psem. Byl chlupatý a útočný.

Paní a pán byli asi maličko mdlí, protože jim bylo zcela jedno, že jejich pes se chystá útočit na Ječmena, který to zpozoroval, a byl připraven. Přestože měla paní v ruce vodítko a od svého psa byla metr, ani jí nenapadlo ho třeba připoutat, takže fakt, že jsem svého psa držela, mi byl poněkud k ničemu.

Musela jsem tedy Ječmena zvednout do výšky a ani to dvojici nijak netankovalo.

Visela mu zadnice, do které se ten chlupatý ničema chtěl zakousnout, takže jsem se všelijak otáčela sem tam a koukala, kdy těm dvěma dojde, že by psa mohli třeba alespoň chytit.

Nedošlo.

Podezírám je, že se tam někde mezi hvozdy naládovali lysohlávkami a teď se vidí v obýváku místo v lese a Ječmena pokládají za kus nábytku, nebo nevím. Doteď mi jejich uvažování uniká.

Naštěstí přešli a mě začal zajímat skarabeus, které mám hrozně ráda, a tak jsem všelijak polehávala v listí a snažila se odehnat Ječmena ze záběru, což se víceméně nedařilo, protože zřejmě usoudil, že se začne přiživovat modelingem.

Před aparát leze strašně rád.

Skoro na konci cesty, během které jsem přemýšlela o lidském jsoucnu, smyslu života a tak podobně, jsme došli k rouře, která je už tady hrozně dlouho a je porostlá mechem.

Tomáš tady Ječmena učí tu rouru prolézat.

Prolezl ji i se mnou, ale moc rychle, a tak jsem ho nestihla vyfotit. Podruhé jsem ho neukecala, ani když jsem klečela na druhém konci a lákala ho.

Jak jsem tak ale koukala tím otvorem, něco mě napadlo, když jsem viděla ten uzoučký průzor, který nasvěcovalo sluníčko.

Je to můj dalekohled do jara.

Na konci té roury, která je kouzelná, nebo byla pro mě v tu chvíli, jsem viděla jaro.

Tunel do jara 

Člověk by si mněl i nepříjemné věci nějak zpříjemnit. A když to nejde doopravdy, tak alespoň ve fantazii, která přinese zajímavý pocit.

Přišlo mi to včera jako loučení nejen s létem, ale i s mým milovaným lesem a s Hromburácem, ptačím stromem, Chuckovým stromem, Míšinou kládou…

V zimě, jak se znám, do lesa, vyjma štědrého dne a věšení šňůrky s pamlsky pro zvířátka, chodit moc nebudu.

Bolí mě ze zimy uši.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]