Jsem nadaný, nepřítele utancuji, umím umřít strachy, jsem věrný a mám dneska svátek. Jsem potkan.

Říkala jsem si, že se hodí nějak odlehčit a načerpat síly v přírodě. Co třeba krysy? Nebo potkani… Ne?? A co o nich víte? Vedle toho, že mají dneska, spolu s dalšími zviřátky, která nám doslova s nasazením vlastního života pomáhají zachraňovat ty naše, svátek. Dnes je Den laboratorních zvířat a patří jim náš hluboký dík a úcta.  Já třeba potkany miluji!

Mívala jsem jednoho, jmenoval se Beethoven a byl báječný.

Zemřel sešlostí věkem, byl strašně chytrý a miloval bramborové knedlíky.

Běhal volně po bytě spolu s želvou. Po něm Dalí s neskutečnou karmou…

Protože moje děti vyrůstaly mezi zvířectvem a třeba s Johankou spal Beethoven v kočárku, a protože tady máme i nějaké genetické sounáležitosti, vlastní moje dcera Alice dnes ještěra s hrozně divným názvem, který je děsně frcovní…

…. moje druhá dcera si svého prvního přítele našla na statku v Dubči, kde společně nažívali snad se vším, co popsaly zoologické atlasy.

Měli osla, psa stádo ovec :crazy: , drůbež a pak i nahatou kočku.

U mě se aktuálně nachází pět slepic poctivě pokřtěných jmény, želva, papoušek, pes a kočka. Dá se předpokládat, že občas se zde tu a tam mihne i myš, tedy příbuzná našeho hosta v rozhovoru, který jsem s ním před lety udělala, a který vám předkládám pro oddech i jako exkurzi do nádherného světa, ve kterém žijeme a také coby projev úcty k jejich tak obětavé pomoci nám lidem.

Můžete se sebe více ošívat, ale potkan je nebývale zajímavý tvor a myslím, že mnozí na tohoto hlodavce budou třeba záhy nahlížet jinak.

„Cestovali jsme s mořeplavci coby nežádoucí černí pasažéři a doplavili se tak nejen do Evropy, ale i na Britské ostrovy a do Ameriky. V Evropě jsme byli do té doby neznámí, místo nás tu žily krysy,“  První písemný záznam o potkanovi na evropském kontinentu pochází z roku 1728. Od té doby jsme tu s vámi. Nemáte nás rádi. Chápu to, ale prakticky vůbec nic o nás nevíte, a to byste zase měli, říká úvodem pan Potkan..

Když jsem plánovala malé pohoštění, jak je zvykem, má-li přijít nějaký ten zvířecí host, musela jsem panu Potkanovi zavolat, abych se zeptala, co má vlastně nejraději.

„Je mi to jedno. Jím cokoli. Snad, jestli mohu prosit, tak tedy nivu.“

Doufám, že vám, pane Potkane, nevadí, že je to Camembert. A hned se vás zeptám: Lidé si vás pletou s krysou, jaký je vlastně rozdíl?

Veliký, to vám musím říct hned zkraje. Takže podívejte: Potkan je podstatně větší než krysa. Potkan žije raději někde při zemi a vlhko mu nevadí. Krysa preferuje suchá a teplá místa – tedy například půdy. Potkan je mnohonásobně inteligentnější. Slabší a méně přizpůsobivé krysy neměly proti záplavě nás, všestranně nadaných potkanů, šanci. 

A vzhledem? Kdo je hezčí?

Samozřejmě potkan, při vší skromnosti. Ale vážně, krysa má špičatější čumáček. Má větší uši. Krysa i v domácích podmínkách zůstává aktivní převážně v noci. Má delší ocas než tělo. Krysa není tak přátelská jako my potkani.

Přátelství? A jak se to projevuje?

Díváte se hodně nedůvěřivě. No tak ano, je nás hodně a asi je to pro vás problém, ale měla byste vědět, že potkani jsou přítulná, inteligentní, velmi hravá a zvědavá zvířata, která začnou rychle důvěřovat člověku, který je tedy nemíní otrávit nebo jinak zlikvidovat. Vykazují v takovém případě takřka psí věrnost a učenlivost.

Je zde rozdíl mezi samečkem a samičkou?

Ano, pro chov ano. Samičky jsou zvídavější, pohyblivější, ale i učenlivější. Samci jsou zase klidní, vyrovnaní a přítulnější.

Aha. No a jak vlastně žijete, když nejste právě domácím mazlíčkem?

V přírodě žijeme v tlupách, a tohle možná nevíte, hodně dobře organizovaných. Každý klan je uzavřená skupina, která se obvykle s cizími potkany nestýká. V zásadě jsme mírumilovní. Moc mezi sebou nebojujeme. Máme jiný gryf. Pokud by se už opravdu k nám dostal nepřítel, začne ten, kdo je určen jako obránce, kolem nepřítele tančit, dokud neumře strachy. Tedy, ten nepřítel.

Neumře strachy?

Ano, potkan je hrozně psychicky labilní. Umí strachy umřít a není to problém. Právě toho lze využít v boji. Pokud se o boji dá vůbec mluvit. V zásadě má ale každý dost času na ústup, a také ten čas dostane. Nijak nás netěší bojovat. Když už k tomu dojde, je to ztracené a končí to smrtí. Potkani totiž nemají žádné výkřiky pro pokoru nebo vzdávání se.

A jak to máte s tou pověstnou hierarchií?

Snad vás to zaujme. Tedy, mladší potkaní samičky a samečkové žijí na pokraji potkaního hradu. Mají za úkol varovat ostatní uvnitř. V případě nebezpečí zalarmují všechny ostatní. Starší potkaní samci v případě nebezpečí rozhodují, jestli se nepříteli postavit, nebo ustoupit. Pokud zvolí útok, pak sami řídí vyklizení kolonie. Starší potkaní samice prakticky pouze pečují o mladé, v čemž si vydatně pomáhají. Pokud nějaká samice odejde z hnízda, ostatní se pečlivě starají o její mladé.

Slyšela jsem, že máte prý vlastní ochutnavače. Je to pravda?

Ano, bez nich bychom se neobešli. Jde většinou o mladé samce. Mají za úkol ochutnávat nově nalezené jídlo. Jakmile tak učiní, skupina je bedlivě sleduje, a pokud přežijí, nažerou se i ostatní. Je to naše přirozená reakce na vaše pronásledování. Proti některým věcem jsme už my i naši ochutnavači imunní. Jsou to například antikoagulanty a také ultrazvuky. Ani radiace nám moc nevadí.

Jak máte vyvinuté smysly?

Především je to čich. Je mnohem citlivější než lidský. My ho totiž potřebujeme tak jako vy zrak. Podle pachu se poznáváme navzájem a pachem si značkujeme teritorium. Matka podle pachu pozná mláďata.

A zrak?

Vidíme v porovnání s člověkem dost špatně. Ovšem, zrak nepatří mezi naše důležité smysly. Orientujeme se především sluchem a čichem, v noci navíc hmatem. V chování slepého a normálně vidícího potkana nejsou žádné znatelné rozdíly.

Většina potkanů je krátkozraká, někteří dokonce dost silně. Umíme dobře poznat jen pohyb. Obecně vzato, potkan by nepoznal stojící kočku, ale sebemenší pohyb by ho zahnal do úkrytu.

Potkan ale nevidí úplně černobíle, jak se mnozí lidé mylně domnívají. I když, ani barevně v tom rozmezí, v jakém ho znáte vy. Rozeznáváme červenou, oranžovou, žlutou a zelenou barvu.

Proč máte tak žluté zuby?

Rozhodně to není tím, že bychom si je nečistili. Sklovina na přední straně řezáků totiž obsahuje železo. Vaše zuby jsou tedy v porovnání s našimi z papíru. Každý potkan v pohodě zmákne i olověnou trubku nebo betonovou zeď.

Slyšíte dobře?

Skvěle! Potkaní sluch je citlivější než psí. Jestli to chcete odborně, tak potkan slyší tóny ve frekvencích až do výše 70.000 Hz. Pochopitelně to tak nemáme pro nic za nic, většina naší komunikace se odehrává právě v tomto ultrazvukovém pásmu.

To je zajímavé…

Říkal jsem vám to. A není to všechno. Nechci se nijak vytahovat, ale přece jen…Kdyby vás to zajímalo, tak toho umíme i víc….

·         Dokážeme se protáhnout otvorem o velikosti dvacetikoruny

·         Uplaveme klidně i dlouhé kilometry.

·         Umíme chytat ryby pomocí tlapek

·         Skvěle se potápíme

·         Dovedeme vyšplhat kolmým potrubím až do desátého patra

·         Balancujeme s úspěchem na všem od řetězů po telegrafní dráty

·         Přizpůsobíme se každému podnebí

Mohl bych pokračovat, ale jsem skromný. Snad ještě k té naší komunikaci. Jednou mi strýc vyprávěl o jakémsi lidském experimentu.

To tehdy zavřeli některé potkany do jedné skleněné ohrady a dali je na jedno místo, blízko jakémusi bludišti na konci s gilotinou. Jiné pak dali na jiné místo. Nechali jednoho potkana vlézt do bludiště a zemřít po gilotinou tak, aby o tom druzí za sklem věděli. Pak tam pustili druhého. Hned zkraje bludiště si to rozmyslel a nešel dovnitř. A víte proč? Potkani, kteří o tom věděli, ho varovali.

To jste mě ohromil, opravdu…

Myslel jsem si to. Vy jste nás tím vskutku moc neohromili. No, ale budiž, alespoň toho o naší inteligenci, jistém druhu soucitu a schopnosti přemýšlet, uvědomovat si budoucnost, a dokonce i smrt, víte víc.

To ano. Co byste vzkázal lidem?

Dobře. Hele, my víme, že se množíme strašně rychle a že v pohodě žijeme s nemocemi, které vy nerozchodíte. V zásadě je asi z vašeho pohledu nutné naše stavy regulovat. My tomu rozumíme.

Na druhou stranu je ale dobře vědět, že nejme jen stroje na choroby a nepříjemnosti a pokusní tvorové, ale vysoce inteligentní, schopní a zajímaví savci, z nichž někteří jsou součástí lidských rodin tak jako psi. A že potkaní věrnost a inteligence je přímo úměrná jejich obtížnosti.

Mimochodem, první výstava potkanů se konala v roce 1901, kdy také začal první boom potkana coby domácího zvířete. Hodně se o jeho propagaci zasloužila Angličanka, paní Douglasová.

Máme ji rádi.

Tolik pan Potkan. Všechno nejlepší jemu a všem jeho kamarádům k dnešnímu svátku a hluboké díky za všechno, co pro nás v rámci vývoje léčiv, které nám zachraňují zdraví a životy, dělají.  :srdce: 

Pro příště připravím rozhovor s Ájiným pagekonem střapatým, nebo jak se ten chlapec jmenuje. 

Hezký den!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]