Návštěvy: 32
Pamatuji si na dceřino zděšení, když zjistila, že řízek je ze zvířátka. „Jako živého?“ Hm, no ano… Ach! Matně jsem pak vydolovala vzpomínku, ve které jsem se sama vyrovnávala s faktem, že občas se zvířátka prostě jedí. Ono na vsi to bylo snad o to krutější (či snad jednodušší), protože to všechno bylo vidět.
A to se pak člověk vychová velmi rychle k tomu, že mu to je buď jedno, nebo se z něj stane doživotní vegetarián. To první je ovšem mnohem častější, protože jen málokdo má odvahu takhle strašně moc někde na vsi v době zabíjaček vyčnívat, že?
Dnešní děti málokdy přijdou k opravdovému procesu přeměny živého zvířete v kusy jídla, a proto to pro ně může být trochu šok.
Na druhou stranu to s sebou nese také znecitlivění a prosté vzetí na vědomí toho, že zvířata se jedí a co mi je po tom. Možná tohle byl ten podnět pro Ruby Roth, že napsala tuhle útlou a ryze dětskou knížečku, ve které vysvětluje, proč nejíme zvířátka. Tedy, proč je opravdu hloupé je jíst, vždyť….
Mají své city, svou duši, své sociální návyky a jsou schopni pěstovat i pevná přátelství. A pak přijde člověk se svou chutí na smažené nebo pečené maso a je idylce a životu konec. Je tohle vůbec spravedlivé?
Myšlenky i pro dospělé…
Dospělí mohou polemizovat nad tím, jestli je život a naše pozemské bytí vůbec spravedlivé, čím jsme starší, tím možná více nad tím vším mávneme rukou, protože to je přece jen zvíře a sami jsem už prošli dosti životními ranami na to, abychom se něžně rozplývali nad životem kravičky v kravíně, ale…
Ale možná i pro dospělé je taková kniha určena, protože se zastaví a na chvíli odhrnou ty vlastní šedé závěsy, přes které nevidí realitu, přes které nevidí do duší zvířat, která tu jsou opravdu od toho, abychom je jedli?
Abychom je zneužívali a citelně jim zkracovali život pro své vlastní chvilkové potěšení?
Minimálně na tomto místě se můžeme zastavit poprvé. A popřemýšlet, jestli je nutné jíst maso každý den. Jestli je nutné k němu přistupovat spotřebně, jestli když už – nebylo by dobré býti šetrný a přistupovat k němu jen svátečním a pokorným způsobem. Najednou pochopíte, že na talíři je něco jiného, bramborový nákyp nebo maso s rýží? Ne, není to z tohoto hlediska rovnocenné, to druhé za sebou nese úplně jinou historii.
A druhé zastavení autorka učinila u divokých zvířat, oceánů a pralesů, které zase drancujeme z jiných důvodů. Tady už naše pravomoce nejsou tak velké, abychom se trápili špatným svědomím za ty, kteří skutečně bohatnou na tomto drtivém ničení životního prostředí, ale je dobré o tom vědět. A možná časem přijdou i možnosti, jak i ti, kdož se toho přímo neúčastní, mohou tento stav zvrátit.
Vtipné obrázky, dětsky chápané a psané texty jsou skvělým začátkem, kterak si s dětmi uvědomit, že ne vždy nám na talíři leží stejně hodnotné jídlo. Někdy to je prostě jinak.
A někdy je vhodné se zamyslet.
A vnímat, že právě třeba ty krávy mohou být jedna pro druhou i nejlepšími kamarádkami, se kterými na pastvě tráví hodně času.
A vůbec…
TIP: Najděte si různé live streamy na youtube, které ukazují skutečný život na mléčných farmách, hodně poučné!
O autorce:
Ruby Roth je umělkyně a ilustrátorka žijící v Los Angeles, Kalifornie. Vegankou je od roku 2003 a poprvé objevila zájem dětí o vegetariánství při výuce umění v mimoškolních zájmových kroužcích.
Vydalo nakladatelství IFP Publishing, 2017, www.ifp-publishing.cz
Renata Petříčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
- Rozdvojený člověk s hlavou v oblacích a nohama kdovíkde. Má slabost pro knihy ze všech úhlů pohledu, možných i nemožných. Má zvláštní schopnost vidět svět černobíle. Neumí plavat a neumí kynuté těsto. Miluje kočky, koně, lečo a postel. Ráda by si dala s Hawkeye Piercem suchý Martini. Nejlíp v bažině.
Nahrávání ...
