Již několik dní mi iluzi února kazí nepřeslechnutelný řev ptáků po ránu. Když mi došlo, že nejde o výjimečný mejdan, ale cílenou jarní snahu, znejistěla jsem. Narašené pupeny stromů a keřů, narcisky s krokusy vystrkující růžky z měkké hlíny a mrouskající se kočky zkrátka nejsou náhoda. Zima to balí, užijme si předjaří…

Docela se mi to hodilo, protože neexistuje lepšího léku na kocovinu než práce na zahrádce. Pohledala jsem holínky, děti nahnala do auta a vyrazili jsme.

Klátila jsem suché šáší, traviny a mezitím radostně poskakovala kolem prvních lístků květin, které přežily zimu i mou péči.

Děti následně mohly poskakovat kolem ohýnku.

Ne moc dlouho, protože tento způsob zimy příliš vláhy nedonesl a chrastí shořelo dřív, než jsme se rozkoukali.  Ze záhonků jsem obrala i zetlelé stonky letniček, loňské pěstitelské hokusy pokusy a jednu zdechlou myš, která se patrně uchechtala k smrti.

Poněkud rozjeté pařenišťátko jsem sklepla k sobě a jeho nedostatky vylepšila trochu kutilstvím a trochou montážní pěny. Ze samé radosti, že ta plexisklová boudička konečně drží pohromadě jsem popadla motyčku, rozhrábla hlínu a zasela semínka ředkviček, která se válela v chajdě, aniž by o ně projevili zájem zimní nájemníci z řad hlodavců a pavouků jateční velikosti.

Ani myšlenkou jsme nezakopli o kalendář, který hrdě nazývá toto období únorem.

Asi to je v nás nějak zakódováno ta touha k jaru vymést špínu, uklidit v sobě i kolem sebe. Zbavit se všeho, co nás tíží a vymést všechny kouty, trable a suchou trávu.

Zdravě rozjetá z latifundií jsem doma pro jistotu ještě vyplela muškáty a zbavila je suchých lístků. Chvíli jsem laškovala s myšlenkou, že je vrátím zpět na parapety, kde trůnily celé léto, ale přeci jen mi venku zpívající ptáci nenalomili ještě rozum tolik, abych to skutečně udělala.

Pro jistotu jsem alespoň přesadila fíkus, potos a osprchovala monsteru.

Vysavačem jsem vycucla pavučiny a vyhnala pavouky, kteří mi ještě stále jackpot ve sportce nezajistili, nechť tedy táhnou.

Jsem trpělivá, ale ne blbá.

Svinstvíčko z květin bylo třeba zamést a tak jsem to vzala rovnou s celou chodbou a schodištěm.

Slíbených sedmnáct stupňů se u nás venku tedy nekonalo.

I přesto bylo deset nad nulou velmi příjemných. Očistila jsem i oleandr a olivovník slibujíc květinám, že brzy se určitě už podívají ven, neboť očekávám, že březen bude teplotně velmi blízko jejich domovině, tedy středozemí.

Rajóny jsem zakončila dole u vchodových dveří, kde skladujeme kola.

Chudák nebylo celou zimu venku, ale teď už se nedočkavě třáslo stejně jako já. Ráno vyrazím. Manžel už je lazar jen částečný a pomalu si začíná zvykat na pracovní proces a přiblížil se tak zase o chlup pracující třídě.

Pro jistotu jsem tedy očistila kolečko moje milé opomíjené.

Duše měly protažený ksicht asi jako já v pondělí ráno, proto jsem do nich vehnala pumpičkou trochu luftu. Už když jsem hledala olej, abych promazala ložiska, začínal mi vysychat elán.

Dílem proto, že od počátku mého snažení uteklo bezmála deset hodin, a také se začínaly hlásit poslední záchvěvy kocovinky v podobě urputné žízně a permoníka vlevo nahoře nad spánkem.

Ještě jsem se stihla uložit do horizontální polohy na gauč a požádat děti o rozpustné céčko a kávu. Nikdy nevím, jak se ten sval v zadeli jmenuje, ale pokaždé mi minimálně na týden pěkně znepříjemní kůži.

Ano, mé tělo uvyklé zimnímu nicnedělání si začalo žádat svou daň. Pořád říkám, že tělesné námaze bychom se měli věnovat pouze v myšlenkách.

Ptáci nechť si trhnou, jaro musí počkat. 

Ukládám se k zimnímu spánku.

Nebudit, prosím.

[sexy_author_bio]