SVÁTEČNÍ PŘÍLOHA

Den začal úplně normálně nějakou poštou, nějakými telefony, a pak Tomáš pravil, že se pojedeme podívat do tržnice do Holešovic.

Prý tam mají farmářské trhy, kde nedávno kupoval tatínkovi škvarky. Má je moc rád.

Ta myšlenka se mi moc zalíbila.

I nechala jsem Outlook outlookem a oblékla se. 

Zaparkovali jsme v pohodě a dojeli také v pohodě, protože většina obyvatel Prahy to zatáhla díky dnešnímu svátku.

Když jsme vystoupili z auta a pochodovali směrem ke vchodu, uslyšeli jsme nelidský řev.

Napřed jsme měli za to, že tam někdo mučí psa a chtěli jsme ho zachránit. Teprve pak jsme si všimli, že opálená maminka s tatínkem právě láskyplně komunikují s obsahem svého kočárku.

Milá idylka.

Od rukou jim padaly nějaké zmuchlané papíry a posmrkané kapesníky.

I sesbírala jsem vše s úmyslem jí dohnat a s milým úsměvem jí sdělit, že tohle asi poztrácela, a tak jí to jdu vrátit. Tomáš ale pravil, že není rozcvičený na polední řeckořímský zápas s menšinou a od úmyslu mě odradil.

Za chvíli jsem na to zapomněla.

To když jsme přišli do haly.

Krása!

Koupila jsem si pěknou levanduli, kterou hned zítra zasadím, jahody a hrášek. Pendlovala jsem od jednoho farmáře ke druhému, nevěda, co dřív…

„Jééé  třešně!“

Už jsem měla v ruce pytlíček a nabírala.

„Upozorňuji tě“, ozvalo se za mým uchem, „že mám s sebou jen omezený obnos“…

„Ale no ták, jenom tuhle trochu“

„Tahle trocha, co sis nabagrovala bude stát tak dvě stovky“

Ano pak jsem zaregistrovala cenovku

1kg 350 Kč.

V poklidu jsem vysypala obsah sáčku a poslušně odcupitala.

Alespoň jsem si spravila chuť vajíčky a uzenými žebírky.

Škvarky neměli.

Po sedmé hodině mi doma došlo, že nemáme nic k večeři.

Na sporáku se sice nudil nějaký zbytek jakési tajemné masové směsi, kterou patrně kuchtila Míša, když jsme byli pryč, ale to byl jen zbytek.

„Udělám francouzské brambory!“

Po beznadějném rejdění po kuchyni a sklepě, jsem našla brambor jeden.

„Tak šunkafleky!“

Našla jsem stěží jednu porci těstovin.

Tak jediné, co mám, jsou uzená žebírka, vejce, jeden brambor, a půl skleničky těstovin.

Plus zbytek té směsi a špetky uvařených brambor, které nesnědla Míša.

Po té, co jsem zahlédla Tomův zoufalý výraz, jsem nahlas rozhodla, že už něco vymyslím.

Fakt, že jsem se postavila ke kuchyňské lince, zaznamenal Ječmínek na konci zahrady.

Tento bystrý psík slyší zvuk otevírané lednice nebo špajzu i přes troje zvukotěsné dveře.

Pokládá za svou občanskou povinnost asistovat při přípravě každého pokrmu.

Coby „kuchyňský asistenční pes“ je nepřekonatelný. 

A tohle za chvíli bude ta fáze, kdy jsem překonala Babicovu fantazii několikanásobně.

Předvařila jsem jeden brambor.

Předvařila jsem půl hrnečku těstovin.

Uvařila jsem žebírka.

Bramborovými kolečky jsem vyložila zapékací misku.

Nakladla cibuli.

Na cibuli jsem vkydla zbytek od Míši rozčvaňhaný s bramborami, které jí zbyly.

Rozpatlala jsem na to tavený sýr.

Nakladla jsem uvařené uzené maso z žebírek.

Zasypala to uvařeným zbytkem těstovin.

Zalila jsem to vejcem.

Zapekla jsem to.

S asistentem…

Na talíř jsem k tomu pak naaranžovala okurku.

Věřte nevěřte, bylo to lepší, než francouzské brambory, nebo šunkafleky.

„Mami, to je hrozně dobrý“, hodnotila Johanka.

„No vidíš, a je to uvařený jen ze samých zbytků“

Johaně se zasekla sanice. Do tváře se jí vsunulo zděšení.

„Jako, z jakých zbytků?“

„Z koše“, doplnil Tomáš alias Jidáš.

„Maminko, maminko, že ne“

Překvapuje mě, že moje dítě na vteřinu uvěřilo tomu, že bych byla schopná uvařit obsah odpadkového koše.

Ale ze zbytků to bylo! 

Přeji všem krásný volný den!

Michaela

[sexy_author_bio]