Něco málo od čtenářky Dragany už jste si četli. Má talent napsat skutečně dojemný příběh. Dnes ale poznáte, že má slušnou schopnost psát i s lehkým humorem a s nadsázkou podat i něco velmi nepříjemného. Ne, že bych se usmívala cizímu neštěstí, Dragano, ale vím přesně, jak Ti bylo…. Dál už dragana. ..Přijela jsem na Rhodos v dobrém rozmaru. Před sebou 8 týdnů volna, které jsem mínila využít do poslední minuty. 

Jenže zákon schválnosti funguje vždycky a všude na 1000%.

Koncem prvního týdne mě pekelně rozbolel zub. Otekla mi pravá tvář, oko mžouralo na okolní krásu sotva z jedné třetiny a já propadla panice. Sice s sebou vozím kufr léků, ale na tohle nezabralo nic.

Soucitné pohledy turistů i místních mě taky nepomáhaly a tak jsem svým nedobrým, spíš odpuzujícím vzhledem děsila všudypřítomné lidičky. Dcera si mě co chvíli zkoumavě prohlížela a občas jsem jí přistihla, jak se snaží utajit smích.

Pravda, z jejího pohledu na příšeru to jinak ani nemohlo být.

Ale můj pohled na znetvořenou tvář nebyl zrovna veselý. Navíc mě podlamovalo vědomí toho, že přijdu o jednu ze svých lásek. O jídlo. Miluju maso. Hodně masa. Ale s tímhle jsem neužužlala ani namočený rohlík.

A to jsem brala za největší podraz na mé osobě a mém žaludku.

Majitelka hotelu, naše řecká kamarádka, když mě viděla, nasadila soucit a zvědavě se vyptávala, co je mé krásy příčinou. Po vysvětlení zmizela. Za několik okamžiků se vrátila, aby mi řekla, že naproti, přes ulici je zubař.

Vypravila jsem se k němu.

Byl pátek, ale ordinace zavřená.

Zkoušela jsem to ten den ještě několikrát.

Marně.

A tak opět další noc na krku, plná bolesti. V sobotu ráno Kristin přišla, aby mě uklidnila. Prý manžel má kamaráda a ten se kamarádí se zubařem z Rhodosu. Vše vytelefonovala, zubař prý mě očekává. Kristin nás posadila do taxi, udala adresu a já s dcerou pelášila směr Rhodos.

Patrně jsem budila útrpnost tak velkou, že taxikář nechtěl žádné peníze, jen popřál dobré pořízení a odjel.

Zubař měl ordinaci v překrásné vilové čtvrti.

Sotva jsme přišly do čekárny, otevřel nám do ordinace dveře klučina, podle vzhledu sotva po pubertě. Obě nás napadlo….syn buď lékaře, nebo sestry. Ovšem, když nás vzal dovnitř, zjistily jsme, že tam nikdo jiný není, jen on a my dvě.

Pochopily jsme, že je to zubař.

Posadil mě do křesla a ptal se, co mi je. Řecky jsem mu sdělila problém. To jsem se naučila, jak když bičem mrská. Do detailů jsem ale zas jít nemohla, na to moje řečtina nestačila. On neuměl německy a anglicky sotva pár slov. Ale můj vzhled byl tak výmluvný, že být němá, musel i tak pochopit, že zrovna nejásám, ale trpím.
Jeho obrovská ordinace byla přepychová.

To od nás neznám. Dcera musela být se mnou, jak si přál pan zubař. Posadil ji do pohodlného křesla a začal se věnovat mému zubu. Marně jsem ho přesvědčovala, že to, co mě bolí, je stolička.

Rozhodl se, že to bude horní špičák.

Ani jsem nezaregistrovala, že mi dal injekci.

Taky rozdíl mezi námi. Vůbec jsem nic necítila. Krom té bolesti. Na tu nefungovalo, nic. Zubař se co chvíli ptal, jestli to pořád bolí a já ho nezklamala, neb jsem stále opakovala totéž. Bolí.

Když mi dal injekci, moje dcera náhle obrátila oči ke stropu, strašlivě zezelenala a já se děsila, že omdlí. Jen jsem nevěděla proč. Neustále mě sledovala pohledem, ale teď měla co dělat sledovat sebe, aby se nezhroutila.

Zubař si taky všimnul, že je něco v nepořádku a šel jí dát vodu.

Ke mně se vrátil se známým dotazem. Opět jsem potvrdila, že to bolí a moc. To už si otíral pot. Pak se rozhodl k akci. Prý vyndá ze špičáku nerv. Bránila jsem se. Špičák nebolí. Jenže on byl zarputilý a začal pracovat i přes mé protesty.

Najednou vítězoslavně zařval, já se lekla a on spěchal k mé dceři, které mával před obličejem čímsi, v čemž byl vyrvaný nerv. Malou musel křísit, tak si ani radost nevychutnal. Zklamaně se vrátil ke mně. To už utíral pot i z mého čela a omlouval se, že mě to tak bolí.

Někam odběhl a vrátil se se škatulkou léků.

Narval do mě napřed dva, pak ještě tři a nakonec se zeptal, jestli na něco nemám alergii.

Mám.

Vyjmenovala jsem pouhou část léků, které nesmím a tentokrát jsem měla co dělat křísit já jeho. Když se vzpamatoval, podezíravě sledoval, jestli už umírám.Vzhledem k mé oteklosti nehrozilo, že oteču ještě po lécích, dokonce jsem se ani nezadusila, jen mi otekl jazyk, ale to zas tak vidět nebylo.

A tím mé léčení končilo.

Doktor mi napsal haldu antibiotik a vzal mě do své kanceláře. Tam cosi dlouze studoval, aby mi nakonec sdělil, že dostane 200 EURO. Kdepak zemřít na alergii. Tak milosrdný osud zas není. Mínil mě oddělat na infarkt.

Fakt jsem myslela, že je po mně. Opřela jsem se o stůl, abych sebou nesekla, Míša mi pak řekla, že ještě nikdy neviděla, jak se dá zblednout a třeštit oči. Vysvětlila jsem zubaři, že mám pojistku na 100 EURO, víc se nedává. Prý je to málo.

Vyrvala jsem mu telefon a zavolala asistenční službu.

Hodná paní si vyžádala informace nejen ode mě, ale i od zubaře. Pak nastaly ale komplikace.

On, jak neuměl anglicky ani německy, všemožně rozhazoval rukama, střídavě rudnul a zelenal, vyměňovali jsme si spolu telefon, paní byla už vynervená a nadávala mu. Mě se ptala, jestli mě snad operoval, že je to tak drahý.

Pak se rozhodla, že on musí podrobně sepsat všechny úkony, co dělal.

Končilo to tím, že najednou byla cena 60 EURO.

On se s paní loučil slovy...“napřed měla bolest pacientka, teď mám bolest já, když dostanu jen 60 EURO“.

Pookřála jsem, rozloučila jsem se s paní i s ním a za vytrvalé bolesti jsem se vracela do hotelu. Vyzvedla jsem antibiotika, jenže obrat k lepšímu žádný. Nejhorší bylo to, že domů se nedalo, letenka až za dalších 7 týdnů. Docela jsem se bála, že se bolestí a bezmocností zblázním.

V neděli jsme se zastavily u naší další řecké kamarádky.

Když mě viděla, povolala svého kamaráda, ten nás vzal k jinému zubaři, k tomu, co v pátek nebyl k mání. Kamaráda jsme viděly prvně, přesto nás doprovodil do ordinace, vypověděl co se dělo, nás šokoval otázkou, jestli nepotřebujeme peníze a šel čekat, aby nás zase odvezl.

Tento zubař, mimochodem krááááásnej chlap, byl úžasný, udělal RTG, zjistil, že mám pekelný zánět okostice, se zubem to nemá nic společnýho, nechápe, proč mi tamten zubař vrtal zuby a tahal nerv, když je zapotřebí vyléčit zánět.

Nacpal mi další antibiotika, na kterých jsem byla celých 7 týdnů, a nechtěl žádné peníze.

Naopak, žádal si, abych se každé 3 dny přišla ukázat.

A já se teda ukazovala, protože jsem v něm našla nového a úžasného kamaráda.
Po návratu domů to mělo pokračování. Pojišťovna mi obratem proplatila všechny léky, i když byly jen paragony z lékárny, těch 60 EURO šlo rovnou z pojistky a já šla k mému zubaři.

Ten mi rozřízl celou horní čelist, odřezal výrůstky, co byly na kořenech všech zubů a způsobily zánět a já byla marod 2,5 měsíce.

Jak jsem po tomto zákroku vypadala, to se nedá vypovědět.

V obchodě, kde mě znají, na mě prodavačky zkoumavě koukaly a pak to nevydržely. Jejich poznámka….my myslely, že jste rozvedená….. vypověděla všechno.

Fakt jsem byla zmalovaná jak po pekelným výprasku a hlavu jsem měla 2x tak velkou.

Na závěr….. vždycky se nechte před cestou dobře pojistit, vždycky se spojte s asistenční službou, nikdy nevíte, co si kdo dokáže naúčtovat.

Jak jsem měla možnost poznat, tak vybavení zubní ordinace mají Řekové nesrovnatelné s naším, nepotřebujete ani kapesník, vše vám poskytne ochotný lékař.

Jo a ještě něco.

Když jsem zážitek vyprávěla Kristin, tak řekla, že zubař z Rhodosu pracuje pro horních 10 000. Docela je lituju.

Kdo ví, jaké mají po léčbě zuby.

A jestli ještě nějaké mají.

Aha a ještě něco, proč malá tak strašně zezelenala.

Když jsem dostala injekci, prý mi okamžitě spadla čelist na prsa a já vypadala jak po smrti, což jí tak pekelně vyděsilo.

A já nevěděla o ničem.

Dragana

[sexy_author_bio]

Dragano, přiznám se, že mi bylo až trapně, když jsem se při editaci hlasitě smála něčemu, co vím, že je příšerné. Zánět okostice jsem měla třikrát. Přestože mi při Tvém líčení zážitků z ordinace řeckého dentisty trnuly všechny zuby, taky jsem si pomalu natrhla bránici.  Článek super!

Míša