Další příběh do seriálku „Kde žijete a proč“ poslala čtenářka Verena. Zdravím a přeji krásný den všem na Popelkách. Začnu od samého počátku mé touhy změnit bydlení a jít z města na vesnici. Od mala jsem jezdila k babičce na vesnici. Vesnička malebná, název neskutečný. Přerubenice, okres Rakovník. Co by malý svišť jsem u ní trávila každé prázdniny, které ve mě zanechaly úžasné zážitky a pocity krásna a klidu. Bydlela jsem na Kladně ve  městě havířů.

Pravdivá je písnička, ve které se zpívá „Kladno, ty černé Kladno“. Název si nepamatuji, ale to není důležité. Kladno bylo a je město havířů, ale až tolik černé nebylo, to ne. Ale s vesničkou u babičky, to bylo nesrovnatelné žití. Přijela jsem k babičce a měla dojem, že jsem někde úplně jinde.

Čistý vzduch, ač od každého domku smrděl hnůj. Aby ne, tenkrát měli všichni obyvatelé prasata, krávy, kozy, prostě všechny domácí zvířata, která jim poskytovala živobytí.

Ovšem my děti, které jsme se každým rokem sešly na prázdniny u svých babiček a dědečků, jsme smrad hnoje nevnímaly. Měly jsme jiné a krásné radovánky, které mě zůstaly na celý život úžasnými vzpomínkami. K tomu hnoji-když jsem někdy řekla „babi to je smrad“, vždy mi babička odvětila „ale to je zdravý smrad“.

A měla pravdu.

Z Kladna jsme se přestěhovali do Prahy, bylo mi 17 let.
Byla jsem nešťastná. Prahu jsem ráda navštívila, ovšem ráda jsem se vracela domů. Praha mi byla až odporná, ale co jsem mohla dělat, nic. Rodiče rozhodli a já cupitala do Prahy. Ale o to více jsem jezdila k babičce a už nejen na prázdniny, vlastně po celý rok. Jak jsem měla volno, hurá na vesnici. Vypěstovala jsem si silnou přízeň k vesnici, která ve mě zůstala na celý život.

Ale provdala jsem se, měla děti, práci v Praze… A dojíždění do Prahy se mě nelíbilo, to se musím přiznat. denně dojíždět se mi nechtělo. Tak jsem zůstávala v Praze, ale jak se mi naskytla sebemenší příležitost, už jsem opět jezdila na vesnici. Když babička umřela já na dlouhý roky neměla možnost, kam, nebo ke komu jezdit.Až se naskytla příležitost, kterou jsem chytila, jak se říká za pačesy.

Moje kamarádka měla strejdu na vesnici, ke kterému mě vzala i s dětmi na víkend. A já jsem byla opět ve vesnickém ráji.

Všechny mé vzpomínky mi vytanuly na mysl. Vzpomínky na babičku a celé mé dětství se vrátily, jako mávnutím proutku. Strejda kamarádky byl úžasný venkovský človíček, který se v domě narodil a prožil v něm celý svůj život.

Víkend utekl jako voda, byl tu nenávratně odjezd do Prahy. Byla jsem smutná, ale strejda nejen že mi nabídl tykání, ale nabídl mi, že na dovolenou a vlstně kdykoliv můžu s dětmi přijet a trávit u něj čas.

Porozuměl mému vyprávění o babičce a mým vzpomínkám na ní a vesnici.

Od tohoto víkendu, jsem jezdila k němu, nejen si odpočinout, ale práce na jeho zahrádce mě naplňovala a já jsem byla opět šťastná, že mám kam s dětmi jezdit. Léta běží, a když mojí nejmenší dcerce bylo 6 let, strejda umřel. Další rána přišla, jako z čistého nebe, protože to nebyl jenom strejda mojí kamarádky, ale i můj. Děti ho milovaly a hodně, byl to i náš strejda. Věnoval se jim úžasně, ač sám se nikdy neoženil a svoje děti neměl.

Pro zajímavost, proč zůstal sám na celý svůj život.

Na vojně byl v Ostravě, kde jako vojín pracoval v dole. Měl vážnou známost, shodou okolností se jmenovala Věra, jako já, ale když vojna skončila, najednou si nebyl jistý co bude dál. Jejich rozhodování bylo problematické.

Strejda v Ostravě zůstat nechtěl, a vlastně ani nemohl.

Celý statek byl na něm, musel se starat o jeho stárnoucí rodiče a Věra si neuměla představit, že by šla na vesnici. Jejich vztah nikam nevedl a ač se strašně milovali, došlo k rozchodu.Strejda byl věřící a proto zůstal své lásce věrný, až do samé jeho smrti.Několikrát zajel za ní Ostravy, zda nezměnila názor, ale když se jednoho dne, při jeho návštěvě dozvěděl, že se provdala, odjížděl domů plný smutku.
Z jeho lásky mu zůstaly jenom její fotky.

Vrátím se k mému příběhu:

Čas běžel, roky ubíhaly a já jsem stále měla před očima vesnici babičky a strejdy. Moje touha narůstala, až se mi na stará kolena splnila.

Prvotní bylo pronajmutí pozemku 401m2 ve Velké Chuchli. Ale jenom pozemek, kam budeme s manželem dojíždět… dobře, proč ne? Jak já bych tady ráda byla třeba celý víkend, ale kde spát? Spaní v autě jsem odmítala, díky špatnému zdravotnímu stavu. Co čert nechtěl, přišli známí s tím, že prodávají karavánek, který předělali z Avie-furgon! Zařízený byl, tak hurá do toho.

Byla to paráda. Byli jsme v něm od jara do léta. V té době jsme již byli oba dva v invalidním důchodu a užívali si  krásy přírody a já se měla kde hrabat v hlíně a pěstovat vše co roste. Najednou, jako když mávnu proutkem, přišla opět touha po domečku.

Proč by jsme nemohli bydlet na vesnici a mít vše při ruce. Ráno vstát, udělat si kávu a pít jí venku na sluníčku, zněla otázka. A nejen tato, bylo jich hodně.

Manžel v ten moment, byl jako u vytržení, ano, byla klika, že jsme oba inklinovali k vesnici, ač je manžel rodilý Pražák.

V Chuchli jsme prožili šest let v karavanu, ale mít svůj domeček, svůj pozemek, byl velký pohon k rychlému jednání. Zavolali jsme makléři jedné společnosti o prodeji bytu a sháněli na internetu domeček. Začala nová etapa našeho života, která trvala skoro rok, než se uskutečnil prodej našeho bytu a zároveň koupě domečku, ale vše nakonec proběhlo úspěšně a bydlíme na vesnici.

Mám-li být upřímná, tak, jak jsem v mládí Prahu neměla v lásce, na stará kolena se mi po ní občas zasteskne. Ono bydlet od 17 let do 59 let v metropoli zanechá na duši vzpomínku, která se jen tak nevymaže z hlavy.

Na druhou stranu jsem nesmírně šťastná, že bydlíme na vesnici.  

Praha pro důchodce není. I když musím přiznat, že něco jiného je bydlení na vesnici od jara do podzimu a v zimě.

Ovšem s tím jsme sem s manželem šli  tak v zimě bojujeme s haldami sněhu a těšíme se na další jaro.

Zdraví

Verena-věra

[sexy_author_bio]

Moc hezké, Věro. Je to prima ty vaše příběhy. Člověku se pak při pohledu na nick, okamžitě vybaví i celý příběh. Jsme si tak mnohem blíž.

Přejeme Tobě i rodině hodně štěstí.

Redakce