Návštěvy: 53
Znáte takový ten divný pocit v žaludku, kdy se třeba řekne nějaké slovo, nebo slyšíte nějakou melodii a podobně? Já tomu říkám, že mě: „kouslo mě u žaludku“. Lékaři to znají…Spolehlivě si na tohle pamatuji, když jsem šla ráno do školy a věděla jsem, že něco nemám.
Nebo, když si uvědomím, že mám jít někam, kam se mi nechce.
Určitě to máte, jen tomu jinak říkáte.
To je taky mimochodem zářný příklad faktu, jak je lidské tělo skrz naskrz propojené s hlavou, a to snad i u nehtů na nohách a konečků vlasů.
Z minulosti si pak táhneme ještě navíc mnohdy úplně iracionální obdobu toho stejného.
Kolotoč!
Když jsem byla malá, jezdila jsem k babičce a dědovi do Sběře, kde měli domeček, na kterém byli celé léto. Jinak bydleli na Vinohradech.
Babička byla báječná a děda taky. Jen měli jeden pitomý zvyk.
Totiž, pokaždé, když šli spát, a oni chodili krutě brzo, musela být tma. A já se tmy bojím i dneska.
Dodnes usínám u lampičky, což protějšek ne vždycky chce. Nemůžu za to, nechci být trapič, ale neusnula bych. Neumím totiž čumět do tmy a čekat až usnu. Mám pak strach. Musím se prostě učíst, nebo ukoukat na TV do bezvědomí.
To funguje.
Ale babička s dědečkem ve Sběři, ti byli neoblomní.
Tma jako v ranci a jen rádio. Pokaždé v něm v tu dobu dávali „Kolotoč“. Měl takovou znělku, takové cinkání a zvonečky a zvuk toho…taková bedna je to, a hraje…nemůžu si vzpomenout.
To je jedno, prostě depka.
Jediný svítící bod, na který jsem se pokaždé mohla změřit, bylo světýlko z rádia. A tak jsem se staženým žaludkem vejrala na světýlko.
Když jsem před časem slyšela v nějakém pořadu v televizi znělku „Kolotoče“, kouslo mě u žaludku. Po tolika letech!
A nedávno jsem zjistila, že mám podobné pocity i ze starých televizních seriálů.
Plechová kavalerie
Inženýrská odysea
Žena za pultem
Chlapci a chlapi
Dokonce i Chalupáři
Bakaláři
Nevím, čím to je.
Nevzpomínám si na žádný konkrétní negativní zážitek, který by to způsobil. Jediné, co mě napadá je socializmus.
A možná to tak je, protože mě nikdo nedonutí se dívat, myslím na ČT24, na takové ty archívní zprávy s tou pitomou depresívní znělkou.
Je mi z toho zle.
A vida!
Ono to má lékařský název, ono se to jmenuje a má to vysvětlení.
EMOČNÍ PAMĚŤ
Dočetla jsem se, že jsme schopni si takto zapamatovat a uložit do podvědomí vjemy i z doby, kdy jsme byli kojenci a dokonce i z prenatálního věku.
Bohužel, zejména ty vjemy, které jsou negativní. Ty jsou silnější.
Ukládat umíme i pozivní, proto je nám třeba příjemná nějaká vůně, pach a my nevíme proč.
Jsme schopni archivovat tímto způsobem, hudbu, tóny, písně, o kterých si po letech myslíme, že je slyšíme prvně, ale není to tak. Pokavad třeba hrála hudba ve chvíli, kdy se nám něco stalo zlého, něco emočně náročného, jsme schopni toto bez souvislosti uložit i z doby jednoho roku života.
Matka, která havarovala coby těhotná v sedmém měsíci, přežila a její dítě také.
Ono dítě, dnes dospělá žena, trpící psychózou z rádia v autě. teprve v hypnóze hovořila o obrovském strachu, dokonce fyzické bolesti a to v souvislosti s písní jedné britské kapely, kterou ani neznala.
Zato její matka ano a po rozhovoru s terapeutem se rozvzpomněla.
Přijde mi to zajímavé, protože s hodně lidmi už jsem tohle téma probírala a nejsem jediná, kdo má vedle Kolotoče, kupříkladu podivný strach, když koukám skrz žbrdlinky dětské postýlky (přišla jsem na to teď s malou Jahůdkou) na pokojové dveře.
Absolutně netuším, co se mi kdy přohodilo a moje maminka si taky na nic nepamatuje.
No do hypnózy se mi kvůli tomu nechce, ale alespoň mám pro to rámcové vysvětlení.
Emoční paměť mozku.
A je velice zajímavé, že nejen člověk, ale téměř všichni teplokrevní tvorové na planetě Zemi disponují touto schopností.
Kdo ví, co se ještě dozvíme.
Kéž by se peníze investovaly alespoň do takovýchto výzkumů.
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.