Feministky se nám snaží více než sto let vysvětlit, že ženy jsou stejné jako muži. Že mají stejná práva, s tím bych souhlasila. Ale stejné? Stejné rozhodně nejsme. A projeví se to zejména, když dojde na lámání chleba. Šla jsem po tělocvičně do vany. Když jsem jednou nohou vstoupila do horké vody, došlo mi, že nemám ručník…

… Jistě, mohla bych, jako můj muž houknout kamsi do nitra zšeřelého bytu, zda by mi někdo, jehož jméno bych mohla použít, ale radši zvolím neutrální: „ Miláčku,“ mohl donést ručník.

Ale přeci nebudu obtěžovat.

Takže s jednou nohou suchou, druhou mokrou jsem se vydala ulovit kus suchého froté. Zrádné linoleum v kuchyni ocenilo mou nekompatibilní vlhkost chodidel a pokusilo se mne přemluvit k elegantnímu rozštěpu.

Kyčle, vědomy si, že tento cvik je mimo jejich možnosti, podaly pokyn mozku k vyrovnávacímu manévru. Ten skončil ladnou piruetkou, náběhem na dvojitý Salchow a rozseknutým palcem.

Ostrá bolest mi vehnala slzy do očí a bolest se ozvala jako dobře mířený šťouchanec do oka.

Tehdy jsem si krutě uvědomila, jak rozdílné jsou ženy-Venuše od svých silnějších poloviček.

Palec jsem promptně obalila toaletním papírem, jelikož byl první po ruce a dobře sál. Hned následně jsem popadla houbičku ze dřezu a namočila ji do studené vody.

„Myslíš, že to zabere?“ optal se manžel, zatím jediný divák mého virtuózního gymnastického výkonu.

„Nezabere, ale aspoň ta krev nezaschne na podlaze.“

Šmouhy na kuchyňském linoleu vzbuzovaly zdání právě proběhnuté domácí zabíjačky, takže jsem se dobelhala ještě pro kyblík a mop, abych vytřela pořádně.

Pak jsem s uspokojením dokončila svůj původní plán: jít se vykoupat.

Vzpomněla jsem si na slova našeho trenéra sebeobrany, který s oblibou připomíná, že my ženy bychom raději sedmkrát zemřely, než bychom se vzdaly své kabelky. Například já bych raději zemřela, než bych musela na pohotovost s mastnými vlasy. Uvědomila jsem si totiž dvě věci. Po odstranění toaleťáku existovalo podezření, že rána je zralá na šití. A za druhé,  že teplá voda podporuje krvácení. Ale předstoupit před lékaře pohotovosti se zplihlými vlasy zpocenými z tělocvičny byla v tu chvíli horší představa. Naložila jsem se do vany a v tichosti propočítávala, kolik, vzhledem k tělesné váze, mohu ještě ztratit z objemu krve, než si stihnu smýt šampón.

Má váha a intenzita krvácení ponechala dostatek prostoru i pro kondicionér.

Voda odhalila skutečné škody, které má pirueta způsobila na noze.

Bylo by hezké nechat o sebe pečovat ve sterilním prostředí, zamrkat na doktora a vzít pokojíček alespoň se snídaní. Doma si jí budu muset připravit sama. Navíc mám umyté vlasy a nejsou moc dlouhé, takže bych si je jistě zvládla vyfoukat v pozici holubice na jedné noze. Ale uvažuji jako žena-matka… Co kdyby se vzbudily děti. Kdyby ne, ráno by zjistily, že maminka doma není a minimálně ten nejmenší by plakal. Ti dva by byli smutní a určitě by si pokazili nějakou důležitou zkoušu ve škole….nebo by byly ve stresu a pohádaly by se s nějakým dobrým kamarádem…..

„Ne ne, když jsi je rodila, taky jsi to musela vydržet,“ ozve se někdo v mojí hlavě. „Hm, to je fakt,“ odpovím si sama, odmotám třicet centimetrů polštářkové náplasti, metr izolepy a myslím na svůj lékařský titul, který sice nemám, ale stejně by to žádný nýmand na pohotovosti nevymyslel lépe. To je přeci jasný.

Je jedenáct v noci.

V noze mi cuká, ale krev se zastavila a do rána času dost na zhojení. Možná jsem byla v minulém životě ještěrka a kus masa mi doroste. A jestli ne, budu si to alespoň intenzivně představovat. Času mám dost. Bolí to tak, že asi dlouho neusnu, takže mentálně možná s ještěrkou splynu. Hlavně, že je pořádek v kuchyni a nevzbudila jsem děti.

My ženy jsme zkrátka jiné.

Někomu se  můžeme  zdát hloupější, povrchnější nebo iracionální. Milujeme serepetičky, nákupy, hebké vlasy, romantické západy slunce a Káju Gotta. Ale věřte, chlapi, že když dojde na věc, jsme z ocele.

A bez ohledu na to, jestli je to kus palce nebo srdce, když někoho milujeme, rozkrájely bychom se pro něj.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]